Aktuality

Nové číslo bulletinu Slovo - 03/2016

SÝRIE OČIMA SYRSKO-ČESKÉ LÉKAŘKY SAMIRY SIBAIOVÉ
Text: Fatima Rahimi Foto: Soukromý archiv

V útulné kavárně v centru Prahy jsem se sešla s příjemnou a sympatickou syrsko-českou lékařkou, Samirou Sibaiovou. Samira (35 let) pochází ze Sýrie, v současné době však pracuje v nemocnici v Praze.

O Sýrii se svět začal ve velkém zajímat ve chvíli, kdy tam propukla občanská válka, a později ve spojitosti se samozvaným Islámským státem. Sýrie však byla krásná země s bohatou a zajímavou historií. Zajímal mě proto život v Sýrii před válkou.

Kde jste se narodila a kde jste studovala?
Narodila jsem se v Praze. Studovala jsem medicínu v Damašku a atestaci jsem dodělala v Egyptě, konkrétně v Káhiře z endokrinologie a diabetologie. V Praze v současné době pracuji jako sekundář na interně, podala jsem žádost o nostrikaci, uvidím, co mi ze zahraniční praxe uznají, budu však muset znovu dělat atestační zkoušky. 

Znamená vaše příjmení „sibai“ v arabštině něco?
Arabsky je to „sibaií“ a znamená to „lvi“.

Kde jste v Sýrii žila?
Ve městě Homs, je to asi sto kilometrů od pobřeží, blízko libanonských hranic. V současné době je v Homsu klid. Sedmdesát procent města je bohužel srovnaná se zemí jako byly Drážďany za 2. světové války. Viděla jsem fotky, které mi ukázaly tety, opravdu není poznat, kde byl který dům.

Na gymnáziu se mě spolužáci často ptali, jak to vypadalo v Afghánistánu, zda jsme tam měli obchody, domy, televize. Já budu mít podobnou otázku. Ptám se, protože lidé většinou Sýrii znají z fotek v současném rozbitém a zničeném stavu. Zajímá mě, jak Sýrie vypadala před válkou?
My jsme tento problém řešili celý život. Maminka je Češka a vzala si mého otce Syřana. Moje česká babička vždy říkala, ať všechno fotíme. Chtěla to pak ukázat v Česku. Čtvrť Starý Homs byla opravdu historická, postavená před Kristem, starobylé úzké uličky, staré historické domy. Uchovaly se tam historické domy, které byly z klimatizačních důvodů postaveny tak, že byl dvorek s fontánou a kolem něj pak jednotlivé pokoje. Tyto historické domy byly v Homsu většinou přetvořeny na restaurace nebo na muzea.

My jsme žili v relativně novější čtvrti, domy byly již třípatrové. Když jsem byla malá, neměli jsme supermarkety, před válkou však normálně fungovaly. Kina v Sýrii (hlavně v Homsu) nemají úroveň, byly zdevastované a promítali tam pouze podřadné lmy. V Damašku však kina fungovala. V Homsu jsme měli i divadlo. Pravoslavná a římskokatolická církev mívala u velkých kostelů divadelní představení pro širokou veřejnost.

Chcete tím říct, že tam normálně fungovaly i kostely?
Ano. Fungovaly jako kulturní centra. V Damašku, v hlavním městě Sýrie, fungoval kulturní život na každém rohu, na normální evropské úrovni. Když jsem studovala v Damašku, byla jsem nadšená, pořád se něco hrálo, byly koncerty, divadla...

Kolik bylo Čechů v Homsu, máte představu?
Čechů a Slováku tam bylo zhruba čtyřicet pět. Byli jsme registrovaní jako krajanský spolek na českém velvyslanectví.

Máte sourozence?
Mám tři sourozence. Bratr již od svých osmnácti let studoval medicínu v České republice. Sestry jsou vdané a jsou se svými manžely v Saudské Arábii. Hodně Syřanů v Saudské Arábii pracuje. Jedna z mých sester v České republice dodělává vysokou školu, v Sýrii musela kvůli nepokojům studia přerušit, dokončuje teď architekturu. Druhá sestra v Sýrii začala studovat práva, také je bohužel kvůli válce musela přerušit.

A vaše sestra může v Saudské Arábii pracovat?
Všeobecně tam ženy mají horší práva. Například když chce žena cestovat, musí mít povolení manžela. Moje sestra tam však mohla pracovat. Studovala architekturu a v Saudské Arábii pracovala ve rmě jako architektka. Před tím dělala učitelku ve školce.

Takže celá vaše rodina studovala nebo stále studuje vysokou školu...
To není pouze případ naší rodiny. Moji strýcové jsou na tom podobně. Můj otec je kardiolog, jeho bratr je internista, další bratr je zubař, další je mikrobiolog, další je farmaceut a poslední je obchodník. A co se týče žen, moje teta je právnička, druhá je ředitelkou školky, kterou založila dříve moje babička, další teta studovala tělovýchovnou fakultu a učí.

V Afghánistánu, odkud pocházím, byly obory medicína, práva a inženýrství považovány za nejlepší vzdělání. Tento názor existuje i dnes mezi Afghánci žijícími v Evropě. Medicína je 13 nejprestižnější, většina Afghánců proto posílá svoje děti raději na medicínu nebo na architekturu než na humanitní vědy. Jak je to v Sýrii?
Ano, přesně takhle to funguje. Je to společensky nejprestižnější. Problém je také v tom, že když někdo v Sýrii studoval humanitní vědy, velmi špatně si hledal práci a těžko živil rodinu. Mohl dělat například učitelku ve škole. Problém nastává už u maturit. V Sýrii to funguje tak, že u maturity studenti dostávají body, a kdo má nejvyšší hodnoty, je motivován jít na medicínu.

V Afghánistánu to funguje stejně. U maturit můžete dostat maximálně sto bodů a podle toho, kolik těch bodů máte, si můžete zvolit školu. Medicína je nejvýše postavená škola. Studenti, kteří mají nejvíce bodů, se mohou stát lékaři. A bohužel podle toho pak soudí společnost, která profese je prestižní a který student je „inteligentní“.
Ano. Studujete-li filozofii, tak to většinou znamená, že jste moc bodů u maturit neměla.

Jak jste trávila volný čas, když jste byla ještě v Homsu? Jak ho trávili vaši vrstevníci v menším syrském městě?
V Homsu existovaly ulice, kam chodila mládež na procházky. Takto tady fungovalo například korzo Krymská za první republiky. Hodně se chodilo po kavárnách na vodní dýmky.

Co literatura a hudba?
Já jsem četla hodně, fungovaly tam i knihovny. Mezi vysokoškolskými studenty byl velmi oblíbený Gabriel García Márquez a Milan Kundera. Kunderu jsem četla pouze v arabštině, nikdy jsem ho nečetla v češtině. V Sýrii je také velmi oblíbená poezie.

V Afghánistánu je to totéž. Nevzdělaný člověk, který se neumí mnohdy ani podepsat, vám nazpaměť zarecituje dlouhé verše perského básníka Rúmího.
Ano, tak je to i mezi Syřany. Další důležitou věcí bylo to, že kreslené dětské pohádky byly nadabované ve spisovné arabštině. Malé děti od raného dětství slyšely spisovnou řeč a naučily se mluvit správně.

Hudba se tam poslouchala pouze arabská?
Spíše arabská. Hudba je panarabská. Hodně se poslouchá arabská klasika, oblíbená byla libanonská zpěvačka Fajrúz. S bratrem, jeho kamarádem a ještě jednou holkou jsme založili kapelu. Zpívali jsme spíš západní hudbu. Jednak jsme hráli klasiku, jednak populární písničky od Beatles a Abby. Měli jsme i pár českých písniček od Karla Kryla.

Jezdívala jste často do České republiky? Jak moc dobře jste věděla, kam se stěhujete a co vás nejvíce překvapilo
Žila jsem v České republice do pěti let. V dětství jsem tu poté byla třikrát na prázdninách, v dospělosti asi čtyřikrát na kratší návštěvy. Věděla jsem tedy, jak vypadá život v Česku – aspoň přibližně. Věděla jsem také od známých, jak nesmírné jsou komplikace se získáním nostrifikace, takže jsem měla s sebou co nejvíc různých dokladů a potvrzení. Netušila jsem ale, jak složité jsou aprobační zkoušky pro lékaře a jak velmi dlouho trvá, než je člověk dokončí. Ani že mi tu neuznají specializaci a akademický titul (MSc.). Podobná možnost mě před přesídlením ani nenapadla.

Co pro vás bylo nejtěžší na začátku pobytu v České republice? Když si vzpomenu na vlastní zkušenost, pro mě byl rozhodně nejtěžší jazyk. Neuměla jsem česky, a proto jsem si připadala cizí, nerozuměla jsem ve škole spolužákům, učitelce, na ulici kolemjdoucím, v obchodě prodavačkám, bylo to strašně složité.
Pro mě to znamenalo, že jsem musela začít znovu od začátku budovat síť společenských známostí. Zprvu jsem tu žila ve vynucené společenské izolaci, protože jsem tu až na rodinu a hrstku rodinných přátel nikoho neznala. Člověk si buduje přátelství a konexe vlastně už od školních let, není maličkost o ně naráz přijít. A dospělý člověk, co dokončil studia, má vlastně mnohem menší možnost se setkávat a seznamovat s novými lidmi. Taky jsem na tom ze začátku nebyla psychicky moc dobře. Musela jsem se učit na aprobační zkoušky (v podstatě státnice) při zaměstnání na plný úvazek a neměla jsem čas ani energii být ještě natolik aktivní, abych si příležitosti k setkávání s novými lidmi dokázala vytvořit. Teď se snažím dohánět, co se dá.

Jak moc se liší váš současný život v ČR od života v Sýrii? A v čem se shoduje? Je zde něco, co vás potěšilo? Když jsme se přestě- hovali do České republiky my, byla jsem ještě malá, ale vaše zkušenosti jsou z pohledu dospělého.
Mně se nejvíc líbil pocit bezpečí, že mohu sama chodit po ulici (i pozdě v noci) a cítit se bezpečně. Dále reakce většiny dospělých (sociální pracovnice, učitelé, lékaři...), kteří mě (ještě jako malou holčičku) brali vážně a na mých slovech záleželo...
Rozdíl je především v tom, že nemusím mít strach, že mě zavřou za politický vtip nebo nevhodný názor (aspoň zatím). I v Sýrii jsem dříve mohla normálně studovat a pracovat. Před rokem 2011 tam byla i velmi nízká kriminalita. Nyní tam opravdové bezpečí neexistuje. Proto mě děsí totalitní tendence, které se počaly objevovat u některých východních sousedů ČR, a doufám, že Češi nenaletí populistům a nenechají si ukrást svou svobodu.

Další dobrá věc v ČR je relativně nízká zkorumpovanost státních úředníků. Nepotřebovala jsem „známosti“ ani nemusela dávat úplatky. To bylo rozhodně osvěžující. Byrokracie tu je, ale zažila jsem horší.

Také je tu dobře zorganizovaná veřejná doprava, člověk nemusí složitě řešit, jak se někam dostat. A vůbec je tu relativně dobrá dostupnost informací. A úplně nejlepší je, že se tu lidé stále častěji zapojují do různých občanských aktivit a iniciativ. Že pomalu setřásají dědictví komunismu a zajímají se o veřejné záležitosti, snaží se sami o změny, místo aby jen pasivně čekali, na čem se ti ve vládě usnesou. To by v Sýrii nešlo.

A negativní? Mně například chybí rodinná sounáležitost, která je v Afghánistánu samozřejmou.
Ano. Negativně vnímám některé stránky mezilidských vztahů. V nemocnici příliš často vidíme staré lidi, o které se rodina nechce nebo nemůže postarat. Rodinná solidarita všeobecně je tu mnohem menší než v Sýrii. Lidé jsou tu také uzavřenější, není snadné k nim proniknout. Je tu hodně izolovanosti a osamělosti. Určitě nepomáhá ani vlna uměle vyvolaného hysterického strachu z uprchlíků (kteří tu nejsou). 

 

Celé číslo 03/2016 najdete ke stažení zde.

Facebook Slovo 21

40326723

Vítejte v ČR - adaptačně integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

logo vitejte 2018 500

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Akreditované kurzy pro veřejnou správu

Nevíte si rady v komunikaci s cizinci či Romy?

Nabízíme 2 akreditované kurzy pro zaměstnance státní správy a samosprávy - kurz Romové a instituce a kurz Mezikulturní kompetence. Oba kurzy mají platnou akreditaci od Ministerstva práce a sociálních věcí. 

Více informací najdete na stránce projektu.

akreditovane kurzy uvodni

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

bulletin-3-2018-cover

Slovo 21, z. s.
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
IČ 69343951

 

www.slovo21.cz
www.khamoro.cz
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

facebook icon 325x325   youtube logo

khamoro zaverecna zprava

 

O nás

Slovo 21 z.s. je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Naše práce by se dala rozdělit do dvou hlavních větví – aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku a ty, které se zaměřují na cizince ze třetích států.

Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro - ostatně ten je dodnes nejznámějším projektem Slova 21. Asi nejznámějším cizineckým integračním projektem je neformální setkávání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle, bulletin Slovo pro cizince a o cizincích a projekt Víjejte v ČR. 

Slovo 21 je od počátku organizací, která chce přispět k budování multikulturní společnosti a především k lepšímu soužití kultur nejen v Česku, ale i v Evropě. Slovo 21 neposkytuje sociální služby jako takové. Naší filozofií je aktivovat Romy i cizince a naučit je, jak vybojovat a prosadit svá lidská práva. Zároveň se snažíme bourat zakořeněné předsudky, které lidem jen komplikují život. Bojujeme proti rasismu a xenofobii, snažíme se ochraňovat lidská práva a rozvíjet jejich dodržování a zlepšujeme mediální obraz menšin.

Who are we?

Slovo 21 NGO is a non-governmental non-profit organization, which was established in the year 1999. We have Czechs, Roma and members from various continents working for us. Our work can be divided into two main branches - activities to support the Roma, and activities focusing on foreigners.

Since the beginning, we are an organization which aims at building a multicultural society and mainly at a better coexistence of cultures not only in the Czech Republic, but in Europe in general. Our organization does not offer social services as such. Our philosophy is to activate the Roma and foreigners and to teach them how to fight and stand up for their human rights. Our goal is also to destroy the deeply rooted prejudices, which tend to complicate the lives of many.