Aktuality

Arabská komunita v České republice je pestrá a integrovaná

Rozhovor: Fatima Rahimi

František Ondráš: Arabská komunita v České republice je pestrá a integrovaná

Docent František Ondráš je český arabista. Působí mimo jiné na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho specializace je arabský jazyk a literatura.

Jste člověk, který zná velmi dobře egyptskou společnost a zároveň také českou. V čem je podle vás největší rozdíl?
Rozdílů je spousta, otázka ale je, z čeho tyto rozdíly vycházejí nebo vznikají, protože v mnoha ohledech jsou tyto společnosti velmi blízké. Blízké jsou zejména u lidí, kteří mají například podobné profesní zázemí nebo studijní zázemí. Například střední a vyšší vrstva v Egyptě žije podobným způsobem jako v České republice. Nebo učitel v Damašku bude ekonomicky žít na stejné úrovni jako v České republice. Co se týče ale například prestiže, učitel v Damašku na tom bude lépe, a to možná i finančně.
V arabské společnosti jsou tři povolání, která by měla být velmi dobře odměněná: soudce, vysokoškolský učitel, lékař. Proto lidi z arabské společnosti velmi udivuje, že český učitel nemá tak dobré podmínky jako je zvykem v těchto zemích. Úloha vzdělání je zakotvena i nábožensky. Bůh naučil člověka to, co neuměl. Tím nejvýznamnějším posláním na tomto světě je být učitelem.
Vraťme se však zpátky k odlišnostem mezi českou a egyptskou společností. Jiná věc je samozřejmě otázka náboženství. Náboženství je v egyptské, potažmo v arabské společnosti, mnohem silnější. Jeho úloha ovlivňuje každodenní život lidí ve všech společenských skupinách. Nejde pouze o rituály a slavení svátků, ale v arabské společnosti, ať mluvíme o islámu nebo křesťanství, náboženství představuje návod k životu, určitý mechanismus, podle kterého se lidé řídí.

Lze tyto „mechanismy“ pozorovat, a jestli ano, tak v čem konkrétně?
Ano. Například v pojetí času. V arabské společnosti je zbytečné uvádět čas, tak jak ho uvádíme tady, tedy „ve tři hodiny“, „v pět hodin“ atd. Mnohem srozumitelnější a logičtější pro věřícího člověka, který má před sebou pět modliteb, je, že se něco koná po východu Slunce nebo západu Slunce. Západ a východ slunce se mění podle roční doby. Když někomu řeknu, že půjdu na návštěvu po západu Slunce, má logiku v tom, že již nebude svítit a venku nebude takové horko. Ale západ Slunce v létě může být v sedm, kdežto v zimě například v pět. V České republice je to prostě v pět hodin, a to znamená v pět hodin v zimě i v létě.
Když se ale řekne po západu Slunce či po odpolední modlitbě, znamená to určitou proměnlivou hodnotu, podle které se arabská společnost řídí. Navíc když někomu řeknu „stavím se po západu Slunce“, on si dokáže dobře představit, jaké úkoly či povinnosti mě čekají. Bude vědět, že jestli jsem věřící muslim, nejprve se musím pomodlit, až posléze vyrazím na cestu, má to určitý rituál.
Lidé z arabské společnosti obecně nijak nelpí na čase. Čas je hodnota, která není založená nebo vtěsnaná do nějaké krabičky nebo kategorie. Ale v Evropě je i pětiminutové zpoždění důvodem k určitým omluvám.

Ptala jsem se na rozdíly mezi českou (evropskou) společností a egyptskou (arabskou) společností. V současné době je ale důležité mluvit o věcech, které tyto společnosti spojují. Jaké věci nás tedy spojují?
Společné hodnoty muslimsko-křesťansko-židovské bible má Starý a Nový zákon a islám vychází z tohoto dědictví. Podíváme-li se na posvátné náboženské texty těchto tří náboženství, zjistíme, že základní hodnoty jsou společné bez rozdílu. Jediný problém je ve znalosti koránových textů a dalších muslimských náboženských textů. Jsou to texty, které jsou poměrně dost obtížné, požadují znalosti v určitém kontextu, historickém, kulturním nebo duchovním.
V islámu se velmi často ve veřejném prostoru hovoří o tom, že v náboženském textu je určitá informace zakotvena, ale může se stát, že poznámka či informace je vytržená z kontextu a pak ztrácí smysl. Samotná arabština je velmi kontextový jazyk. To znamená, že jedna věta, která je řečená v kontextu vysokoškolské posluchárny, může znamenat zcela něco jiného mezi lidmi pracujícími na venkově.
Dodnes se náboženské autority přou o to, co znamená zahalení ženy. V koránu to není konkrétní. Nikde v náboženských textech není psáno, že ženy nemohu řídit auto nebo že by neměly mít volební právo. Naopak se zjišťuje, že ženy ve středověkém islámu měly mnoho práv, řídily a vedly obce.

Mnoho lidí má představu a tendenci zobecňovat, že muslimské státy, nebo lépe řečeno státy, kde je většinové náboženství islám, jsou stejné, že jde o jeden velký svět bez rozdílu. Zejména v médiích dochází k zobecňování. To je myslím problém současné doby – vnímáme všechny lidi z východu stejně a připisujeme jim stejné zvyky a tradice.
Každá země je samozřejmě jiná. Nejenom, že se liší tradicí a ve zvycích, liší se také ve formálních záležitostech. Velmi moderní stát, jako je například Omán, může být z hlediska civilního práva velmi konzervativní, zatímco je liberální v jiných oblastech. Abychom byli přesní a důslední, museli bychom studovat a vysvětlit právní systém každé jednotlivé země, podívat se na ústavu dané země.

V současné době se velmi často mluví o integraci cizinců a hlavně o integraci lidí z tak zvaného třetího světa. Mluví se o tom, že integrace je u těchto skupin velmi složitá, ba dokonce nemožná. Znáte arabskou komunitu v Česku. Jak vypadá? Je integrovaná?
Myslím si, že většina lidí je integrovaná. Ať jsou to lidé, kteří přicházejí na kratší či dlouhou dobu, všichni respektují zákony této země. Samozřejmě mají své náboženské potřeby, to v praxi znamená, že se v pátek jde člověk pomodlit do mešity. To však také pouze v případě, že mu to dovolí práce či škola. Sžívají se se společností. Jsou styčné body, kde nemá člověk absolutně žádné problémy, jako například v komunikaci s lidmi, strávení společného času v restauraci, kde si kamarádi dají pivo, zatímco on si dá limonádu a tak dále. Na druhou stranu v soukromí má arabská společnost své svátky a česká společnost zase svoje svátky a zvyky.
Arabská komunita, pokud například mluvíme o Egypťanech, jsou úzce spjati se svou domovinou, což je v dnešní době velmi snadné. Dříve chodily dopisy jednou za čtrnáct dní a jen jednou za čas se telefonovalo, protože to bylo velmi drahé. Dnešní technologie a internet komunikaci na dálku velmi ulehčily. Přes Skype se můžeme zeptat maminky v Egyptě, jak uvařit maso na egyptský způsob.
Citově a emotivně jsou arabští migranti vázaní na svou domovinu, ale jsou integrovaní do většinové společnosti. Umí většinou česky a ten, kdo neumí, tak se domluví anglicky. Život v české společnosti pro ně nepředstavuje žádný problém a řekl bych, že z většiny zemí jako je Egypt, Tunisko, Maroko, Libanon, Sýrie chodí i ženy oblečené velmi podobně českým ženám. Mají třeba zahalené pouze vlasy. Zahalení pro ně znamená určitou decentnost.

Předpokládám, že arabská komunita je v České republice velmi pestrá. Z jakých zemí cizinci nejčastěji pocházejí? A liší se „míra integrace“ u jednotlivých komunit?
Cizinci pocházejí nejčastěji ze Sýrie, Egypta, Iráku, Tuniska, Alžírska či z Jemenu. Žijí zde dále Palestinci, Libyjci, Jordánci, Sudánci aj. Domnívám se, že největší skupinou je syrská, která je například velmi dobře integrovaná. Syrská komunita je zde již od dob Československa, kdy vztahy mezi oběma státy byly velmi vřelé. Mezi slavnými osobnostmi v České republice bychom také našli řadu syrských jmen.
Ale existuje i skupina asimilovaných Arabů, která je menší. Má dva zdroje. První zdroj vychází ze smíšených manželství, kdy druhá generace lidí, kteří zde vyrostli, mají již jen velmi vágní vztah k zemi původu svých rodičů. Svou původní zemi neznají a jazyk znají jen do určité míry. Tito lidé již patří do české společnosti.

Nejenom, že do ní patří, jsou to Češi….
Ano. Často však jsou vystaveni odsudkům, že jsou odlišní, že mají odlišná jména, ale vnitřně jsou nastaveni na to, že jsou Češi a velmi trpí tím, že musí vysvětlovat odlišnosti. Vůbec nepropadají nostalgii o večerech u Nilu či u Středozemního moře, protože oni se narodili v Čechách a domovem je pro ně pražský Smíchov nebo Vršovice. Ale česká společnost je často vnímá jako cizí.
Druhým zdrojem jsou případy, kdy se ve smíšených manželstvích jeden z partnerů asimiluje do druhé rodiny. Lidé původně z arabské společnosti se stávají „Hanáky“, „Chody“, kdy opravdu dodržují zvyky a žijí způsobem svých českých spoluobčanů. Vzhledem k odlišnosti jsou opět nápadní, ale často jsou pro českou společnost milým překvapením.
Myslím si, že obě kategorie, jak integrovaní, tak i asimilovaní, mají v českém prostředí značnou autoritu. České prostředí, pokud je kultivované, si uvědomuje, jak je čeština obtížným jazykem, a umí si představit kulturní odlišnost a integraci doceňuje.

Facebook Slovo 21

Vítejte v ČR - adaptačně-integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

Snmek obrazovky 2016-04-21 v16.41.30

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Akreditované kurzy pro veřejnou správu

Nevíte si rady v komunikaci s cizinci či Romy?

Nabízíme 2 akreditované kurzy pro zaměstnance státní správy a samosprávy - kurz Romové a instituce a kurz Mezikulturní kompetence. Oba kurzy mají platnou akreditaci od Ministerstva práce a sociálních věcí. 

Více informací najdete na stránce projektu.

akreditovane kurzy uvodni

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

bulletin 01-17

Vybíráme z Bulletinu Slovo

portrety cizincu small

PORTRÉTY CIZINCŮ: NGAN LE: „CHCI ZMĚNIT POHLED ČESKÉ SPOLEČNOSTI NA VIETNAMCE“

Ngan Le žije v Čechách skoro 25 let. Přijela počátkem devadesátých let za účelem sloučení rodiny se svou matkou, která přišla do Československa na pracovní výměnné pobyty. V té době přišly za svými rodiči obdobně i další vietnamské děti. Ngan Le pracuje jako komunitní tlumočnice ve vietnamštině a pomáhá tak s integrací dalším Vietnamcům.
Naše adresa:
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
Spojení:
Telefon: 222 511 434, 222 522 070, 222 518 554
Telefon/fax: 222 520 037

O nás

Zapsaný spolek Slovo 21 je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro, který je dodnes jedním z největších projektů organizace. Slovo 21 se ale neorientuje jen na aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku. Zabývá se také cizineckými integračními projekty. Asi nejznámějším je neformální setkání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle.