Aktuality

„Bosenská máma“ dostala ocenění

Dana Němcová, jedna ze zakladatelek nevládních organizací zabývajících se migrací a bývalá psycholožka Poradny pro uprchlíky, nedávno získala cenu Arnošta Lustiga za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost.

Bosenští uprchlíci neudělovali začátkem devadesátých let oficiální ocenění, ale začali jí říkat „bosenská máma“ a to skutečně obrazně vypovídá o tom, jakým způsobem se Dana věnovala první velké uprchlické skupině, která do Československa přišla. Málo z nich tehdy vědělo, že uprchlickou zkušenost zažila taky, když byla kdysi nucena utéct s rodiči z českého pohraničí, které zabrali Němci. „I když jsme se potom po válce vrátili, bylo to velmi těžké. Je to pro mne něco, co se mi vštípilo, že všechno opustit a pak se pokusit eventuálně o návrat je vždycky pro každého neobyčejně těžká životní zkouška.“

Jejími prvními opatrovanými uprchlíky v roce 1992 byly dvě rodiny s dětmi, které pocházely ze Sarajeva. Stát tehdy ještě nebyl připravený tak, aby mohl válečné utečence někde ubytovat, tak ty dvě rodiny skončily u Dany doma. Rok poté už navštěvovala desítku humanitárních středisek, kde byli přijati uprchlíci z bývalé Jugoslávie. U místního obyvatelstva noví sousedé nevyvolali žádnou nespokojenost.

 „Objekty spravovalo Ministerstvo vnitra, speciální odbor pro uprchlíky. Byli tam přijmutí v podstatě nikterak kvalifikovaní zaměstnanci, kteří se snažili a brali celou situaci lidsky. Pak vznikaly také nevládní organizace, kde už pracovali i lidé obeznámení s problematikou uprchlictví. Spolupráce mezi námi, jako třeba Poradnou pro uprchlíky nebo se zaměstnanci humanitárních center, byla velice otevřená, vstřícná, dobrá, vždycky jsme se dokázali domluvit. Dokonce jsme se velice dobře domlouvali i s příslušným odborem Ministerstva vnitra. Konaly se různé společné konference, pracovní setkání, kde jsme probírali hlavní otázky. Má zkušenost z let, kdy vy z bývalé Jugoslávie jste byli chráněnci českého státu, byla velmi dobrá. Jsem hrdá na to, jak to Češi tenkrát zvládli, a že jsme se skutečně zachovali humánně, věcně, solidárně, spravedlivě, že jsme snad nikomu neublížili“.

Naopak. Také si vzpomínám na hodiny, které jste v Poradně trávili s námi a poskytovali rady bez ohledu na pracovní dobu. Odborně řečeno se jednalo o právní, sociální a psychologickou problematiku. Dost často jste vyjížděli i do humanitárních středisek.

Ano a zase jsme mluvili s lidmi a zjišťovali, co se dá zlepšit, co je potřeba, co nejvíc tíží… Sdíleli jsme s nimi smutek, když se některá z žen dozvěděla, že její manžel už nežije atd., atd. Bylo to prostředí normálního soužití, k němuž jsme se snažili uprchlíky posouvat. Tenkrát totiž situace dávala možnost vlastní iniciativy a posunu jednotlivců směrem k normální existenci a nejen k té odkázané na společné ubytování a stravování. Proto u nás menšina z bývalé Jugoslávie stále žije, velmi dobře a úspěšně se integrovala a mnohé děti tady absolvovaly vysoké školy. S touto vlnou emigrace u nás absolutně žádný problém neregistruji.

Mezi uprchlíky byl velký počet žen s dětmi, které utekly z války v naději, že tím především zachrání jejich životy. Rozuměla jsi jim vzhledem k tomu, že tvoje cesta byla podstatně jiná? Ty si kvůli svým dětem zůstala v Československu a šla do vězení.

Ale no tak, situace jsou různé. Musím říci, že já jsem si v podstatě svou situaci vybrala. Věděla jsem, že doplatím na to, co považuji za správné, protože názory tehdejší státní vedoucí garnitury byly v zásadním rozporu s mými, zejména v oblasti lidských práv. Obdivovala jsem obrovskou houževnatost, s kterou ty ženy začínaly z ničeho a žily s nadějí, že se jim zase podaří nějaký nový život uchopit. Mně šlo o to změnit, co bylo v bývalém systému špatně. Já jsem chtěla, aby má rodina žila ve svobodě, a vy jste taky potřebovali získat prostor pro svůj další svobodný život.

Změnilo se tvé vnímání uprchlíků? Potkáváš někdy současné uprchlíky?

Ono je jich tu tak málo, že je nepotkávám. Už jsem vlastně v důchodu, zaslouženém, protože už je mi 83 let, takže já se přátelím s desítkami lidí, kteří k nám právě z bývalé Jugoslávie přišli. Taky se spoustou lidí, kteří se vrátili z emigrace nebo s lidmi, kteří v emigraci zůstali a jenom příležitostně přijíždějí sem. Ale těch čerstvých, o mezinárodní ochranu usilujících uprchlíků, živých, já teda moc nevidím. Jenom mám trošičku ponětí o tom, jak to dneska je složité, protože jsem zůstala členkou Správní rady SIMI, tj. té naší původní Poradny pro uprchlíky.

Proč podle tebe český stát přijímá tak málo válečných uprchlíků? Naši ochranu získala loni jen necelá stovka Syřanů.

Celý ten vývoj během let prodělal spoustu změn. Začalo to úpravou legislativy, která se zpřísňovala a zpřesňovala, ovšem ten další radikální zvrat nastal v situaci velkého přílivu uprchlíků, a to zejména z oblastí, které jsou nám kulturně a jazykově vzdálené. Tito uprchlíci narážejí na různé nepochopení až strachy a ty strachy byly podle mého mínění i z politicky motivovaných důvodů náležitě zveličeny. Jako kdyby v nás narostlo sobectví, egocentrismus, neochota připustit si, že se nejedná o lidi, kteří nás chtějí připravit o náš blahobyt, kteří nás chtějí znásilňovat, obracet na svou víru a posléze opanovat, vraždit. Je potřeba uchovat si soudnost, rozlišovat. Mně se prostě nelíbí, že prioritní není: přichází člověk a žádá o pomoc, ale prioritní pocit je: přichází někdo, kdo mne ohrožuje.

Vztah veřejnosti k uprchlíkům se změnil. Občas i poslanci schválí návrhy nějakých legislativních změn, které ztěžují pozici cizinců a uprchlíků. Nevládní organizace pochopitelně reagují na různé restrikce, ale bez většího úspěchu. Čím si vysvětluješ poměrně dlouhou názorovou rozdílnost mezi státním a nestátním sektorem?

Takhle to je vždycky, to je jeden ze znaků demokracie. Na jedné straně je stát, který používá spíš politické a mocenské prostředky, a na druhé straně jsou lidé, kterým záleží na spravedlivém a vymahatelném právu a preferují je třeba před obchodními smlouvami nebo před něčím, co se momentálně vyplácí. Nevládnímu sektoru se rozhodně nevyplácí zabývat se problematikou lidských práv a já jsem velice vděčná všem, kteří to nevzdávají a na svůj úkor tuto práci vykonávají. Stát má jiné zájmy a povinnosti vůči občanům, a je to tak v pořádku. Samozřejmě bezpečnost je záležitost, kterou musí stát svým občanům garantovat. Nesmí to ale přehánět, protože pokud z nás udělá znovu vyděšené ovce, je to nejlepší cesta k tomu, aby potom dostal opět totalitární choutky.

Jednou jsi řekla, že nerozumíš slovu „kariéra“. Jak s odstupem času vidíš tu svou pracovní dráhu, změnila bys v ní něco?

Vrchol mé kariéry jsou moje děti. To považuji za nejlepší, co se mi v životě povedlo.

Nedávno jsi dostala Cenu Arnošta Lustiga. Máš už pěknou řadu ocenění, co pro tebe představují?

O všechna se dělím s lidmi, kteří s námi sdílí úsilí a sdíleli naše osudy. Ta cena je pro všechny, pro které má smysl dělat svět aspoň trošku obyvatelným, lepším a lidským. No a já se o to na svém malinkém prostoru snažím. Jde ale o to, abychom to dělali všichni, abychom byli všichni oceněni.

Nejsi příliš skromná?

Ne. Já myslím, že je to fakt.

Text: Goranka Oljača

Facebook Slovo 21

Vítejte v ČR - adaptačně-integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

Snmek obrazovky 2016-04-21 v16.41.30

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Akreditované kurzy pro veřejnou správu

Nevíte si rady v komunikaci s cizinci či Romy?

Nabízíme 2 akreditované kurzy pro zaměstnance státní správy a samosprávy - kurz Romové a instituce a kurz Mezikulturní kompetence. Oba kurzy mají platnou akreditaci od Ministerstva práce a sociálních věcí. 

Více informací najdete na stránce projektu.

akreditovane kurzy uvodni

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

02 17 web

Rodinka-2017-web-700x991px web

Vybíráme z Bulletinu Slovo

02 17 web smallAKTUÁLNÍ ODPOVĚĎ NA VĚČNÉ MIGRAČNÍ TÉMA

Integrace jako výzva – kreativní přístupy jako odpověď je název konference, kterou letos uspořádalo Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty. Místo nezáživných administrativních formulací, které se více nebo méně léta opakují – občas i do slova opisují –, se účastníci pokusili jinak uchopit společný život ve městech a místech, kde žijí, bydlí a pracují spolu příslušníci většiny a menšin.
Naše adresa:
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
Spojení:
Telefon: 222 511 434, 222 522 070, 222 518 554
Telefon/fax: 222 520 037

O nás

Zapsaný spolek Slovo 21 je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro, který je dodnes jedním z největších projektů organizace. Slovo 21 se ale neorientuje jen na aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku. Zabývá se také cizineckými integračními projekty. Asi nejznámějším je neformální setkání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle.