Aktuality

Portréty cizinců: Sagar Rakin, mladá žena z Afganistánu

Text: Lukáš Houdek

Považuji se za občana světa. Sagar Rakin je třicetiletá mladá žena původem z Afganistánu. Do Česka se s rodinou uchýlila před dvaceti lety kvůli válce. Cesta jim trvala rok. Vystudovala obchodní akademii a aktuálně se věnuje studiu tradiční jógy. Pracuje v jedné z nadnárodních korporací jako personalistka.

V Praze má nejraději Letnou pro jejího mladistvého ducha. Na Praze současně oceňuje rozmanitost jejích obyvatel, naopak nemusí stres a uspěchanost každodenního života velkoměsta.

Od kdy žijete v Praze?

Do Prahy jsem přijela s rodinou skoro před 14 lety, můj otec tu měl práci. My děti jsme v Praze pokračovali ve studiu, já na střední škole, bratr na základce a sestřička šla do mateřské školy. Do té doby jsme žili u České Lípy a s otcem jsme se vídali jednou týdně o víkendech. Později nám přátelé pomohli, abychom se přestěhovali do Prahy za ním.

Jak jste se dostali do Česka?

Naše cesta trvala rok. Z Afghánistánu jsme odešli kvůli válce.  Ke konci roku 1997 jsme už byli v Čechách v uprchlickém táboře. V době, když jsme v Afganistánu žili, byl můj otec univerzitní profesor, germanista, a maminka fotožurnalistka. Patřili tak v zemi mezi inteligenci, která byla v nebezpečí. Ze dne na den se rozhodli a odjeli z Afganistánu. Museli jsme prodat část svého majetku, abychom mohli zaplatit cestu, a zbytek jsme rozdali.

Bylo to dost těžké, protože když zaplatíte převaděči, aby vás dostal do nějaké země, znamená to už dlouho žít v nelidských podmínkách. Na jednom pokoji žije mnoho rodin, stane se často, že ani nemáte co jíst. Netušíte, kudy jedete, kam jedete, chodíte pěšky po lesích, jedete vlakem nebo autem. Musím říct, že jsem toho z tohoto období v sobě hodně zablokovala. Moc věcí si nepamatuju – ani z Afganistánu, ani z těch cest, ani z uprchlických táborů v Česku, které byly vlastně v nedávné době. Ale největší emoce, kterou si pamatuji z tohoto období, byly obavy, beznaděj a strach z neznáma. 

Proč si vaše rodina vybrala zrovna Česko?

To bylo rozhodnutí otce. Když byl v Německu během svých studií, udělal si výlet do Čech a líbilo se mu tady. I když máme hodně příbuzných v Německu i jinde po světě – nakonec jsme se rozhodli, že zůstaneme tady, že je tu pro nás bezpečno.

Po asi šesti letech jsme dostali humanitární azyl, a to s ohledem na zdravotní stav maminky, který se náhle velmi zhoršil. Nakonec to tedy nebyl politický azyl, který jsme, myslím, správně měli dostat. Aktuálně máme stále status uprchlíka s trvalým pobytem. Můj bratr získal jako jediná osoba z nás všech občanství ČR a nám přišlo zamítnutí včetně mé sestry, která se v Česku narodila. Takže ona je také uprchlík, i když se narodila tady. 

Co táta v Praze dělal?

Na začátku zde pracoval, i když byl v Afganistánu univerzitním pracovníkem, jako skladník v Kauflandu. Později dělal pro KFC a pak začal pracovat jako šéfkuchař v afgánské restauraci Kábul, kde zůstal dlouhá léta. Po nějaké době jsme se pak jako rodina rozhodli, že si založíme vlastní restauraci Behsud v Praze. Pracuje tam v podstatě celá naše rodina. Rodiče jsou šéfkuchaři, provozním manažerem je můj bratr, sestřička tam chodí občas vypomáhat při studiu a já pracuji na dálku na marketingu. 

Jaké je pro člověka, který neumí česky, přijít do prostředí zdejší školy?

Zpočátku jsme měli tříměsíční kurz jazyka, kde se tedy člověk moc nenaučí. Ty začátky ve škole proto byly hodně těžké. Se sestrou nás dali společně do třetí třídy, a my jsme z výuky samozřejmě vůbec ničemu nerozuměly. Učitelé nám ale neuvěřitelně pomáhali, byli shovívaví během známkování a pomohli nám i s jazykem. Některé znalosti ze základní školy jsem si doplnila až na střední škole. 

Jak byste charakterizovala Čechy? 

Celkově si myslím, že jde o národ, který má rád svůj klid, své zajeté koleje, komfortní zónu a nemá rád změnu. Současně se bojí všeho cizího.

Promítá se nějak ten strach z cizího do vašeho každodenního života? 

Ono se to proměňuje. Když jsme tehdy přijeli do Prahy, bylo to v pohodě. Samozřejmě že na střední škole byli všichni ve skupinkách a my se sestrou věčně samy, případně jsme si tam někoho na prohození pár slov našly. Hodně se to ale zhoršilo s tou uprchlickou krizí. Lidé na nás nahlížejí jinak, bylo dost negativních reakcí. Jednou jsem jela metrem a vedle mě seděla paní, která najednou začala křičet: „To jsou ti, co dělají ty útoky a ani v metru člověk nemůže být v klidu!“ Byla jsem šokovaná. Nechápala jsem, jak takhle může někdo soudit druhé lidi, které vůbec nezná, a neví, jaký mají původ, čím si v životě prošli. Jen na základě jejich vzhledu, protože vypadají jinak, je odsoudí k tomu nejhoršímu. S tím se nikdy nesmířím.

Reagujete na to nějak?

Ne. Vůči těm konkrétním lidem ne, protože vím, že toho člověka neponaučíte, ale reaguji tak, že chodím čím dál častěji do diskusí, snažím se rozšířit povědomí o tom, z jakého kulturního prostředí pocházím, co jsem prožila nebo co ode mě mohou lidé očekávat. Spíše k tomu přistupuji edukativně a teď mě čekají například workshopy na školách. Snažím se ukázat, že nejsme nebezpeční. Nebezpečný je ten ničivý strach, který je v lidech často uměle přiživován.

Převládá u vás více afgánská nebo česká část?

Mně strašně vadí dávat si nějaký původ. Vím, že mám kořeny někde a teď žiju jinde, ale jsem lidská bytost. Ano, mám blízko k afghánské i české kultuře a vytvořila jsem si takovou třetí kulturu, ve které koexistuju. Bez toho by to nešlo. Neřeším, kým jsem víc. Do Afganistánu bych se jednou chtěla určitě vrátit, aspoň tím způsobem, že bych tam ráda byla nápomocná. Žít bych tam už asi nechtěla.

Kde je váš domov?

Teď je to Praha. Tím, že jsem byla už v dětství vykořeněná z prostředí, odkud pochází moji rodiče, jsem dnes otevřená bydlení kdekoliv. Považuju se proto za občana světa. Dnes sice vnímám jako domov Prahu, ale v budoucnu to může být kdekoliv jinde. Když člověk prožije tolik životních zvratů, které jsem prožila já, tak je adaptabilita na případné další změny jednoduchá. Člověk se velmi rychle přizpůsobí.

Text rozhovoru byl v upravené a zkrácené podobě převzat z webu Magistrátu hl .m .Prahy Metropole všech.

 

Facebook Slovo 21

KH18 letak1

Vítejte v ČR - adaptačně integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

logo vitejte 2018 500

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Akreditované kurzy pro veřejnou správu

Nevíte si rady v komunikaci s cizinci či Romy?

Nabízíme 2 akreditované kurzy pro zaměstnance státní správy a samosprávy - kurz Romové a instituce a kurz Mezikulturní kompetence. Oba kurzy mají platnou akreditaci od Ministerstva práce a sociálních věcí. 

Více informací najdete na stránce projektu.

akreditovane kurzy uvodni

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

bulletin 1 2018 cover

Vybíráme z Bulletinu Slovo

human-2944064 1920

Populace Česka i Evropy roste díky imigraci

„Populace Česka i Evropy roste díky imigraci“, říká demograf Tomáš Sobotka z rakouského demografického centra, který přednášel na letošní letní škole migrace. Na přelomu srpna a září se uskutečnil již devátý ročník letní školy migračních studií, kterou organizuje Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) společně s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy.

 

Slovo 21, z. s.
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
IČ 69343951

 

www.slovo21.cz
www.khamoro.cz
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

facebook icon 325x325   youtube logo

khamoro zaverecna zprava

 

O nás

Slovo 21 z.s. je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Naše práce by se dala rozdělit do dvou hlavních větví – aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku a ty, které se zaměřují na cizince ze třetích států.

Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro - ostatně ten je dodnes nejznámějším projektem Slova 21. Asi nejznámějším cizineckým integračním projektem je neformální setkávání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle, bulletin Slovo pro cizince a o cizincích a projekt Víjejte v ČR. 

Slovo 21 je od počátku organizací, která chce přispět k budování multikulturní společnosti a především k lepšímu soužití kultur nejen v Česku, ale i v Evropě. Slovo 21 neposkytuje sociální služby jako takové. Naší filozofií je aktivovat Romy i cizince a naučit je, jak vybojovat a prosadit svá lidská práva. Zároveň se snažíme bourat zakořeněné předsudky, které lidem jen komplikují život. Bojujeme proti rasismu a xenofobii, snažíme se ochraňovat lidská práva a rozvíjet jejich dodržování a zlepšujeme mediální obraz menšin.

Who are we?

Slovo 21 NGO is a non-governmental non-profit organization, which was established in the year 1999. We have Czechs, Roma and members from various continents working for us. Our work can be divided into two main branches - activities to support the Roma, and activities focusing on foreigners.

Since the beginning, we are an organization which aims at building a multicultural society and mainly at a better coexistence of cultures not only in the Czech Republic, but in Europe in general. Our organization does not offer social services as such. Our philosophy is to activate the Roma and foreigners and to teach them how to fight and stand up for their human rights. Our goal is also to destroy the deeply rooted prejudices, which tend to complicate the lives of many.