Články online

Lien Hoang: Od té doby, co umím česky, se tu cítím jako doma

Text a foto: Markéta Skočovská

Ve Vietnamu jsem žila do mých patnácti let. Jsem ze severu země z Nam Dinh, města kousek od Hanoje. Od první třídy jsme se pořád jen učili, dopoledne i odpoledne, dětství jsem si moc neužila. Museli jsme chodit na různá doučování, neměli jsme žádný volný čas, abychom třeba s rodiči jezdili na výlety. Bydleli jsme blízko moře, ale za celé dětství jsem tam nikdy nebyla.

Lien Hoang full Nejen rodiče, celá společnost byla taková – zvyklá pořád pracovat. Tehdy jsem to vnímala jako něco normálního, teprve teď si uvědomuji ten rozdíl. Dcera Nikolka začala chodit do školy, vyučování má jen pár hodin denně, věci se učí postupně. Já se ve Vietnamu učila v deváté třídě věci, které se tady učí až na střední, některé dokonce na vysoké škole.

Maminka ve Vietnamu podnikala, provozovala potraviny a tatínek byl policista. Měli jsme se dobře. Rodiče ale chtěli, abychom poznali i jiný svět a měli se ještě lépe. Strýc žil od svých sedmnácti let v Čechách, dostal tu stipendium, protože dobře studoval, pak se věnoval překladatelství. A tak nás pozval. Ze začátku to pro nás pro všechny bylo velice těžké. Ale strýc tu měl celou rodinu, takže jsme se měli na koho obrátit a pomoc jsme v začátcích dostali.

V patnácti letech, když jsem se do Česka přistěhovala, jsem musela nastoupit do šesté třídy, protože jsem neuměla česky. Mým jediným snem bylo dokončit vysokou školu, tak jsem se jen učila a na nic jiného nemyslela. Říkala jsem si, že pokud chci mít u ostatních respekt, musím mít vzdělání.

Přešla jsem pak na francouzsko-anglické gymnázium, studovali jsme v angličtině, a potom jsem šla na vysokou. Vždycky jsem chtěla studovat jazyky, tak jsem si zvolila mezinárodní obchod, kde jsem mohla studovat jazyky a zároveň ekonomii, která je v životě užitečnější. Pracovala jsem pak ve finančnictví, ale uvědomila jsem si, že to není to pravé pro mě. Nebyla to práce v kanceláři, musela jsem aktivně nabízet zboží. Pak jsem šla na mateřskou a teď se věnuji překládání, i když nemám kulaté razítko. Pomáhám takhle Vietnamcům, někdy i zadarmo. Zavolají mi a já je doprovázím na úřady, pomáhám jim vyřídit si papíry a podobně. Centru na podporu integrace cizinců překládám různé letáky. Pro jednu firmu jsem teď překládala informace k produktům, tlumočila jsem Skype setkání. Překládání literatury mě také láká, hodně bych se tím naučila. Člověk na to ale musí mít talent, je to těžký obor.

Ve chvíli, kdy jsem se naučila česky, jsem se tu začala cítit normálně, v pohodě, už nepotřebuju někoho, kdo mi vše přeloží. Můžu všechno zařídit i za manžela a za celou rodinu. A pomáhám zas ostatním, kteří česky neumí. Cítím se sebevědomější, jako doma.

Zapojuji se také do příprav oslav vietnamských svátků, které slavíme pohromadě s Vietnamci z celého Libereckého kraje. Hlavně kvůli dětem, aby znaly tradice. Jsou na ně ale zvaní i Češi, chceme, aby poznali naši kulturu. S českými kamarádkami si píšeme e-maily nebo se navštěvujeme. Kamarádíme se se sousedy, zveme se navzájem na návštěvu nebo s jednou kamarádkou chodím do fitness centra. Snažíme se být mezi Čechy, abychom se úplně integrovali. Chceme, aby nás ostatní nevnímali tak, že jsme uzavřená společnost.

Co se týče mé rodiny, tatínek je nemocný, tak je doma a pomáhá s vnoučaty. Maminka pomáhá mému manželovi v bistru. Mám také sestru a bratra, oba podnikají. Sestra žije v Praze a bratr tady v Liberci provozuje bistro.

Manžel podniká, má restauraci, ve Vietnamu dokončil střední školu a pak si přes příbuzné sehnal v Liberci tuto práci. Do Čech se přistěhoval až ve dvaceti letech, začátky podnikání byly šílené, nerad na to vzpomíná. My dva jsme se náhodou potkali v tržnici. Jela jsem s maminkou nakupovat, prodávala tenkrát ještě textil, a on pomáhal bratrancovi ve stánku. Rodiče mi nechali volnost. Myslím si, že i kdybych si tenkrát chtěla vzít Čecha, tak by tomu nebránili. Rodiče jsou hodně otevření, ale ve Vietnamu to běžné není. Máme dvě dcery (5 a 7 let). Starala jsem se o ně od narození, nikdy neměly českou chůvu. Mluví vietnamsky, jsem ráda, že znají vietnamské tradice. Česky se naučily až ve školce.

Cítím se napůl jako Vietnamka, napůl jako Češka. Něco jsem si nechala ze své kultury, v něčem jsem se adaptovala na tu českou. Třeba v dochvilnosti. Hodinové zpoždění je ve Vietnamu normální. Pozvánky na akce musím pro Čechy upravovat. Vietnamce pozveme na sedmou hodinu, Čechy radši až na osmou, aby nemuseli čekat.

Ve Vietnamu jsem byla třikrát za celou dobu, co žiji v Čechách. Připadala jsem si tam trochu jako cizinec, bála jsem se třeba smlouvat na tržnici. Mám tu celou rodinu, tak se mi tolik nestýská, spíš mě Vietnam láká. Jelikož jsem tenkrát neměla možnost cestovat, chtěla bych zemi víc poznat. Je tam krásná příroda, levně, koupila bych si naše tradiční šaty. Navštívila bych příbuzné, tety a strýce, babičku.

Chtěla bych teď získat nějakou práci v účetní kanceláři. Jak zavedli EET, je to potřebná práce. Chci se také víc věnovat o víkendu dětem, cestovat po republice. Kdybych měla možnost, chodila bych teď na nějaký kurz jazyka. Těším se, až se děti budou učit anglicky nebo francouzsky, budu jim moct pomoct, budeme se učit spolu. I češtinu se teď učím s Nikolkou, čteme si třeba před spaním pohádky a občas objevím nějaké nové slovíčko, které jsem neznala.

 

Facebook Slovo 21

40326723

Vítejte v ČR - adaptačně integrační kurzy

Víme, že začít žít v nové zemi není vždy snadné. Adaptačně integrační kurzy jsou pro migranty užitečným prvním krokem pro život v nové zemi. Cizinci, kteří do České republiky přicestovali a plánují tu dlouhodobě žít, dostanou na kurzech nespočet praktických informací o fungování české společnosti.

logo vitejte 2018 500

Více informací o kurzech najdete na www.vitejtevcr.cz

Akreditované kurzy pro veřejnou správu

Nevíte si rady v komunikaci s cizinci či Romy?

Nabízíme 2 akreditované kurzy pro zaměstnance státní správy a samosprávy - kurz Romové a instituce a kurz Mezikulturní kompetence. Oba kurzy mají platnou akreditaci od Ministerstva práce a sociálních věcí. 

Více informací najdete na stránce projektu.

akreditovane kurzy uvodni

Bulletin Slovo - zajímavé články a rozhovory na aktuální témata

bulletin-3-2018-cover

Slovo 21, z. s.
Štěpánská 1
120 00 Praha 2
IČ 69343951

 

www.slovo21.cz
www.khamoro.cz
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

facebook icon 325x325   youtube logo

khamoro zaverecna zprava

 

O nás

Slovo 21 z.s. je nevládní nezisková organizace, která začala působit v Praze roku 1999. Naše práce by se dala rozdělit do dvou hlavních větví – aktivity, které se snaží celkově zlepšit postavení Romů v Česku a ty, které se zaměřují na cizince ze třetích států.

Vznik organizace je spjat především s počátky Světového romského festivalu Khamoro - ostatně ten je dodnes nejznámějším projektem Slova 21. Asi nejznámějším cizineckým integračním projektem je neformální setkávání českých a migrantských rodin Rodina Odvedle, bulletin Slovo pro cizince a o cizincích a projekt Víjejte v ČR. 

Slovo 21 je od počátku organizací, která chce přispět k budování multikulturní společnosti a především k lepšímu soužití kultur nejen v Česku, ale i v Evropě. Slovo 21 neposkytuje sociální služby jako takové. Naší filozofií je aktivovat Romy i cizince a naučit je, jak vybojovat a prosadit svá lidská práva. Zároveň se snažíme bourat zakořeněné předsudky, které lidem jen komplikují život. Bojujeme proti rasismu a xenofobii, snažíme se ochraňovat lidská práva a rozvíjet jejich dodržování a zlepšujeme mediální obraz menšin.

Who are we?

Slovo 21 NGO is a non-governmental non-profit organization, which was established in the year 1999. We have Czechs, Roma and members from various continents working for us. Our work can be divided into two main branches - activities to support the Roma, and activities focusing on foreigners.

Since the beginning, we are an organization which aims at building a multicultural society and mainly at a better coexistence of cultures not only in the Czech Republic, but in Europe in general. Our organization does not offer social services as such. Our philosophy is to activate the Roma and foreigners and to teach them how to fight and stand up for their human rights. Our goal is also to destroy the deeply rooted prejudices, which tend to complicate the lives of many.