Mezinárodní projekt Jekhipe si dává za cíl vracet důstojnost Romům. Často ale naráží na odpor většinové společnosti. Kde se tyto nenávistné pocity vůči romské menšině berou? Jan Husák v roli advokačního pracovníka upozorňuje na systémová selhání, která Romy znovu a znovu odsouvají na druhou kolej. V rozhovoru hledá podstatu této nesnášenlivosti, i možnosti, jak usilovat o nadějnější budoucnost.
Jak byste definoval anticikanismus?
S tímhle pojmem se budeme muset v průběhu času nějakým způsobem poprat. A velmi srozumitelně jej vysvětlit ne jenom samotným Romům, ale zvláště ne-Romům, co všechno anticikanismus obsahuje a proč je předmětem diskuzí. Anticikanismus neznamená pouze diskriminaci, marginalizaci a stigmatizaci Romů, ale je to i jakási specifická forma rasismu, která nezasahuje jenom jedince ale i celé komunity. Ona obsahuje jakýsi soubor všech předsudků, všech forem diskriminace nejenom vůči romské menšině ale vůči všem, jejichž životy se podobají takzvané kategorii cikánů.
Co všechno patří mezi jeho projevy?
Anticikanismus se projevuje mnoha způsoby. Zkreslováním historie, rasistickým a psychickým útlakem, stereotypy vůči Romům, ale i vůči ostatním skupinám lidí, kteří žijí způsobem života považovaným většinovou společností za zvláštní a neetický. Jazykovou stigmatizací, protože slovo cikán je často používáno jako slovo, které má sloužit k tomu, aby oddělovalo určitou skupinu lidí od většinové společnosti. Anticikanismus je spojen také se systémovou křivdou a promítá se do systémové diskriminace. Jde ale i o šíření nenávisti vůči Romům v médiích, na sociálních sítích nebo ve veřejných platformách.
Když se bavíme o konkrétních případech anticikanismu, tak je to třeba v souvislosti se segregací ve vzdělávání, kdy děti romského původu jsou automaticky zařazovány do jiných typů škol se sníženými výstupy. V oblasti bydlení, kde je mnoho Romů nuceno žít v segregovaných lokalitách v horších bytových podmínkách a podobně. V oblasti pracovního trhu, kde to, že jste příslušníkem romské menšiny nebo jste za ní označován, vám brání v získání adekvátní práce odpovídající vašim zkušenostem a vzdělání.
Podle některých autorů je anticikanismus nejsilnější právě v zemích bývalého východního bloku. Jak vnímáte tuto skutečnost?
Je tomu skutečně tak. V zemích bývalého socialistického bloku má někde prapůvod ten novodobý anticikanismus. V těchto zemích byl totiž během socialismu potlačován kulturní a etnický rozvoj Romů. Romové byli často nuceni k asimilaci, což vedlo k útlaku tradic a jazyka. Odtamtud si neseme to, že Romové zapomínají na svůj jazyk nebo svůj jazyk nepovažují za dost důležitý pro to, aby ho předávali z generace na generaci a dále ho rozvíjeli. A zároveň vznikaly snahy oddělovat Romy v oblasti bydlení a vzdělávání od většinové společnosti. Ale to nebyl jenom problém východního bloku, abych byl spravedlivý. Protože i v západní Evropě jsme viděli početná ghetta Romů, která procházela velmi podobným utrpením.
V zemích východního bloku ale v devadesátých letech docházelo ke změně režimu a ekonomickým změnám, které bohužel tvrději dopadly na zranitelné skupiny lidí včetně Romů. Romské komunity čelily masové nezaměstnanosti, sociálnímu vyloučení, vytváření dalších ghett a zvyšování napětí mezi českou a romskou společností. To přetrvává dodnes. Projevy nesnášenlivosti se objevují nejčastěji v krizových situacích. A to i díky politické atmosféře.
Vidíme různé politiky, kteří se snaží svůj hlas upevnit cílenými útoky vůči Romům, a informují veřejnost o tom, že Romové jsou zátěží systému, že pobírají sociální dávky, ničí byty a tak dále. Že žijí způsobem života, který je pro českou společnost bezpečnostním rizikem.
Moc se toho tedy nezměnilo…
Ne, protože to všechno se promítá do postoje většinové společnosti. Já osobně, jsem se setkal s mnoha případy a myslím si, že Romům, kteří si budou číst tyto stránky, budou tyto příběhy povědomé. O tom jak se setkáváte s ne-Romem, a on na vás zírá s otevřenou pusou, možná jen proto, že mluvíte česky. Že přemýšlíte, že se nerozpadáte při dotyku, že dokonce nesmrdíte, nebo že žijete v čistém a bezpečném prostředí. Stírá všechny ty předsudky, které měl. A to ne kvůli tomu, že by si je vybral jako svůj životní koncept, ale kvůli tomu, že o Romech nic jiného neslyšel. „Ty jsi úplně jinej než ostatní Romové.“ ozývá se. A když se toho člověka zeptáte, kolik Romů zná, tak přiznává, že jste možná jediný. A přesto má odvahu říct: „Ty seš úplně jinej.“ Cítíte v tom určitou hořkost a zklamání z toho jak málo se známe přesto, že tady žijeme bok po boku ne desítky, ale stovky let. Bohužel, i po těch letech demokracie, jsme pořád nenašli cestu k sobě.
Proč je z dnešního hlediska důležité, aby byla definice anticikanismu zavedena do právních předpisů?
My dnes máme právní předpisy, které mluví o zákazu diskriminace a o právech menšin. Já neznám žádnou právní normu, která by potírání diskriminace neobsahovala. Zákon o veřejných zakázkách zakazuje diskriminaci, školská legislativa hovoří o zákazu diskriminace. Máme tady antidiskriminační zákon, máme zákon o menšinách a podobně. A všechny tyto normy a trestní zákoník by měly dát záruku toho, že k diskriminaci a útokům proti Romům nebude docházet.
Jsou lidé, kteří žijí v přesvědčení, že anticikanismus se musí dostat do zákona. Já si kladu otázku, zda pokud ani zákony které máme, nám nezaručují, že k diskriminaci nebude docházet, jak nám pomůže anticikanismus v zákoně. To není o tom. Ono to bude formálně posvěcené, ale to nám nedává jistotu, že skutečně dojde ke změně. Protože my už dnes můžeme postihovat projevy anticikanismu z pohledu práva. Kdo mi dá jistotu, že když bude anticikanismus zakotven v právu, že se domůžeme změny.
Můžeme si vzít příklad z antisemitismu, který také není v zákoně. Přes to má ve společnosti mnohem větší sílu než jakékoliv projevy diskriminace vůči Romům. A to proto, že sami Židé a většinová společnost upozorňovali velmi razantně na jakýkoliv projev antisemitismu. A to Romové nedělají. Ruku na srdce kolik z nás nad tím mávlo rukou, a kolik z nás mělo odvahu jít do soudního nebo občansko-právního sporu.
Jste také součástí projektu Jekhipe, který se soustředí na prosazování systémových změn. Jaká je v projektu Vaše role?
Já v projektu Jekhipe dělám advokačního pracovníka. Snažím se upozorňovat na projevy diskriminace, které Romové zažívají, a zároveň připomínat historické události jako je genocida Romů za druhé světové války. Na základě toho vytváříme strategie pro systémovou nápravu. Mým cílem zkrátka je, aby k těmto projevům již nedocházelo. Musíme být samozřejmě dostatečně střízliví. Ten projekt má svoje časové a kapacitní možnosti a stojí před mnoha překážkami. Ale můžeme alespoň nastartovat ten proces. Takže advokační činností upozorňujeme na anticikanismus a zároveň hledáme řešení.
Jak si tedy Vaší funkci můžeme představit v praxi? Zastupujete například klienty v soudních sporech?
Advokační aktivita není advokátní aktivita. Já nezastupuji klienta při soudním sporu a podobně. Ale advokační aktivita je aktivita, která má vézt k nějaké systémové změně. Takže advokační pracovník má na základě nasbíraných dat dokázat, že dochází k diskriminaci.
A teď řeknu příklad. Můj úkol je říct: „Česká republika vytvořila plán desegregace ve školství, který předložila výborům rady EU.“ A teď sleduji ten plán desegregace a zjišťuji, že se třeba nenaplňuje. Takže advokační pracovník řekne: „Máte tady nějaký plán, ke kterému jste se zavázali. Z těch úkolů, které, jste si předsevzali, jste splnili podle těchto dat jen tři ze šesti.“ Nebo řeknete: „Učinili jste nějaké změny, ale nepřizvali jste Romy k rozhodování. Proč? Protože je považujete za nehodné odborné diskuze.“
Advokační pracovník taky může vstupovat na scénu například ve chvíli, kdy se připravuje nějaký zákon a on vidí, že ta novela bude mít daleko horší dopad na Romy než na jiné skupiny lidí. A bude se snažit přesvědčit politiky, že tenhle zákon má určitá rizika. Ne vždy se to povede, samozřejmě. Advokační pracovník by neměl být naivní idiot, který si myslí, že změní svět. Ale měl by mít dostatečnou odvahu upozornit na problémy a udělat maximum pro nápravná opatření.
Financováno Evropskou unií. Vyjádřené názory a názory jsou však pouze názory autora (autorů) a nemusí nutně odrážet názory Evropské unie nebo Evropské komise. Evropská unie ani orgán poskytující podporu za ně nemohou nést odpovědnost.
