Projekt Posílení interkulturních kompetencí si dává za cíl pomoci zaměstnancům ve veřejné správě a bezpečnostních složkách zlepšovat své komunikační schopnosti. Na dvoudenním setkání dostávají příchozí šanci naučit se lépe vnímat potřeby cizinců ze třetích zemí. Během jednoho z letošních školení se podařilo navázat otevřený dialog o tom, jak co nejlépe pomoci nově příchozím do České republiky, a nezapomínat při tom na své vlastní potřeby pracujících lidí, kteří musí dennodenně reagovat na vypjaté situace.
Z rána v Hostivici za Prahou je cítit začátkem března pomalu se blížící jaro. Rozlehlý areál hotelu, ve kterém probíhá dnešní program, se před devátou hodinou postupně probouzí. Setkávám se s lektorkami kurzu Mirkou a Katkou, které mi nabízejí kávu a ukazují prostor s přichystaným občerstvením a židličkami postavenými do kruhu, na kterých se za chvilku sejde všech patnáct účastnic a účastníků. Mirka chystá na zem doprostřed kruhu karty s barevnými obrázky. Příchozí si vybírají tu, která ho nějakým způsobem zaujme či osloví. Během první dnešní aktivity dostává každý prostor sdílet, jak se při dnešním ránu cítí. Barevné karty s pozitivně laděnými výjevy mohou účastníkům pomoci zformulovat své myšlenky. Ze slov všech cítím pozitivně laděné očekávání. Za potutelného smíchu se mluví o včerejším večeru a společném hraní bowlingu.
„Jsou tu super matrace!“ vypichuje jedna z účastnic a ostatní přitakávají. Kolektiv teď působí dojmem letního tábora, na jehož konci vzpomínáme, co všechno jsme prožili. Školení je dvoudenní a dnes je den druhý. Po obědě se všichni rozjedou domů, do nejrůznějších částí republiky. Některé čeká dlouhá cesta do Brna, Ostravy nebo Pardubic. Tentokrát tu spolu dva dny strávili pracující z Odboru azylové a migrační politiky.
„Vidíte, taková škála pocitů. Jen při jednom ránu a krátkém zamyšlení.“ ukončuje Mirka ranní aktivitu a pomalu směřuje téma k cestám, jimiž různé kultury projevují odlišné emoce. Obě lektorky se ve výkladu doplňují pomocí inscenovaných dialogů, při kterých obratně nabízí konkrétní komunikační strategie.
„Dneska mě zase rozhodila máma. Jen vejdu do dveří a už je na mně všechno špatně.“ otevírá jedna z nich situaci, a druhá jí odpovídá pomocí takzvaného zrcadlení, kdy ukazuje porozumění jejímu emočnímu vypětí: „To mě mrzí, chápu, že tě to rozčílilo.“
Kruh pozorně naslouchá výkladu, jenž bude už brzy přerušen interaktivní aktivitou, ve které se s emočně vypjatými situacemi učí zacházet účastnice a účastníci mezi sebou. Patnáct postav se rozděluje do skupinek. Většina jich je žen, ale muži jsou mezi nimi také. Věkem i povahou působí na první pohled velmi různorodě, ale v atmosféře kolektivu je cítit citlivá souhra. Společným aktivitám jsou všichni otevřeni bez ostychu či větších obav. Obě lektorky ostatně stejně otevřeně přistupují ke každému jednomu z nich, naslouchají dotazům a vysvětlují vše s pečlivou připraveností.
Během pauzy mizí ze stolů štrúdl, hrnky se plní kávou a čajem, část skupiny odchází na cigaretu, zbytek posedává a znovu se směje při řeči o včerejším večeru.
Aktivita, která nás čeká, bude o něco introspektivnější, a přiměje nás reflektovat vlastní tendence, které vykazujeme při řešení konfliktů. Nenapadlo by mě, že pro mě bude tak lehké, zapojit se do programu připraveného pro potřeby úředníků za přepážkami. Ale jak brzy pochopím, zásadní tu je otevřenost k férovému dialogu a vnímavý přístup k emocím druhých. Poznatky o řešení konfliktů jsou bezpochyby něčím, co může být relevantní pro kohokoliv z nás. Během aktivit jsou účastnice a účastníci rozděleni do dvojic. Lektorky obratnou metodou vytvoří mezi těmito dvěma lidmi konflikt. Oba dva dostanou za úkol za deset sekund namalovat jednoduchý obrázek. Tužku a papír však dostanou jednu. Pocity napětí, ustoupení druhému či snahy o vybojování si tužky a papíru pro sebe, po chvíli sdílíme v kroužku. Katka s Mirkou vysvětlují, že existují různé přístupy ke konfliktním situacím, a tyto tendence s nadsázkou charakterizují pomocí zvířat - můžete být žralok, medvídek nebo cokoliv mezi tím.
„Žádná z těch variant ale není špatně.“ ubezpečuje nás Katka o tom, že občas je zkrátka potřeba být žralok, a jindy se s druhým musíme domluvit.
Během odpoledního bloku nás ještě čeká zastavení u asertivity a využití jejích principů během komunikace s druhým, setkání se ale pomalu blíží ke konci. Dojídá se zbytek štrůdlů. Čeká nás ještě společná zpětná vazba.
„Hodně těch témat je dobrých k zamyšlení, ještě to musím asi zpracovat. Ve spoustě věcí jsem si uvědomila, že něco dělám třeba špatně,“ otevírá se jedna z účastnic.
„Já bych na to jenom navázala, že v komunikaci není dobře a špatně, je to hrozně subjektivní. Možná někdy zafunguje, že si něco vyřvete, regulérně. Někdy to nejde jinak,“ doplňuje Katka debatu a sdílení dojmů pokračuje.
„Všichni kolegové byli jakž takž milí,“ začne jeden z mužů. V odpovědi na jedinou větu zazní smích: „Jaký jakž takž milý?“ Po chvíli smíchu se vracíme ke zpětné vazbě.
„Jsem rád za atmosféru, která tu celý ty dva dny byla. Taky bylo super poznat nový kolegy – i třeba z jiných měst, a sdílet s nimi zkušenosti.“
Těsně před společnou fotografií a odchodu na oběd zazní posledních pár vět:
„Uvědomila jsem si, že nemusím být vždycky na pozici toho žraloka, který jde do všeho po hlavě. Ale že někdy je dobré hledat společnou cestu s druhým člověkem, i když to nejde vždycky jednoduše.“
Lektorky uzavírají setkání a děkují všem přítomným za otevřenost a upřímnost, se kterou se do kurzu zapojili. Během oběda už se pomalu loučíme. Postavy se trousí na autobus a mizí v odpoledním slunci.
autorka: Sára Procházková
Projekt „Posílení interkulturních kompetencí 2024-2026“ je spolufinancován Evropskou unií.
