Architekt, malíř a designér Zdeněk Daniel v rozhovoru otevírá témata, která prostupují veškerou jeho uměleckou tvorbou. Ať už jde o reflexi temné rodinné historie, obrazy zářící barvami, či architektonické projekty, ve všem se odráží sociální cítění a snaha o tvorbu prostředí, které bude dostupné všem bez rozdílu. V rozhovoru hovoří o autenticitě, kterou si s sebou nese celý život, a kterou můžeme cítit ze všeho, co dělá. Zapojení so projektu Slova 21 Příběhy přeživších, který vzpomíná na romský holokaust, je pro něj příležitostí pro novou formu vyjádření a cestou k dialogu s mladou generací.
Jak vnímáte projekt Příběhy přeživších?
Já to vnímám hodně pozitivně, protože je důležité, aby se o těchto věcech mluvilo. Je to takové poselství nové generaci. Dnes už těch opravdových pamětníků, kteří zažili druhou světovou válku, není moc. Já mám ten příběh zprostředkovaný od tatínka. Je důležité, aby se tyhle informace předávaly dál. A je úplně něco jiného, když to někde čtu, anebo když mi to někdo řekne přímo.
Vy v tom projektu máte důležitou roli, protože budete součástí vystoupení divadla utlačovaných. Jaká pro Vás je tato nová forma vyjádření?
Je to pro mě výzva. Mám vztah k divadlu, protože spolupracuji s divadlem v Jablonci už dlouhou dobu. Ne že bych tam vystupoval, ale měl jsem tam několik výstav jako výtvarník a vždycky, když byl divadelní ples, jsem dával své obrazy do tomboly, byla to většinou hlavní cena večera. Chodím rád na představení, protože mě oslovují příběhy, baví mě sledovat jak i za staletí je to v těch lidech, jak tam jsou vidět jednotlivé charaktery. Ale jsem z toho zároveň trošku nervózní. Když se bavím s někým napřímo, tak mi to nevadí. Ale když je tam víc lidí, že mám třeba před sto lidmi něco říct do mikrofonu, tak mám trošku stažený hlas. Mám trému prostě, nejsem na to zvyklý.
Váhal jste nad tou nabídkou?
Já jsem byl nadšený, takže jsem spíš chtěl. A říkal jsem si, že musím na sobě zapracovat, že je to taková výzva, zase otevření nových horizontů, nových vizí. A myslím si, že to je dobré, a že to nějak prostě bude.
To divadlo bude také realizované na základních školách. Je tohle pro Vás důležitý aspekt toho celého?
Určitě, já si myslím, že je to hodně důležitý kontakt s mladou generací. Mezi mé aktivity patří i výuka. Učím volnou malbu a někdy i připravuji studenty na vysokou školu na architekturu. A když jsem dělal v Brně výstavu v Muzeu romské kultury, tak jsme dělali workshopy pro lidi ze středních škol. Součástí té výstavy byly edukace a pracovali jsme i s tématikou holokaustu Romů.
Vy otevřeně mluvíte o příběhu své rodiny. Mohl byste ho se mnou sdílet alespoň ve zkratce?
Já jsem se o tom příběhu dozvěděl poprvé ve čtvrté třídě. To jsem šel s tatínkem kolem přehrady v Jablonci, tam jsme spolu chodili ven a vyprávěli jsme si, a tatínek mi vyprávěl o tom, co se dělo za druhé světové války. My jsme teď už padesátníci, ale když jsme byli malí, tak ta válka v nás ještě hodně rezonovala. Hráli jsme si na vojáky, někdo byl Němec, někdo byl partyzán, stavěli jsme si bunkry... Ještě to bylo blíž té době, v sedmdesátých letech to bylo třicet let po válce. Mně se to zdálo takové tajemné všechno.
A pak mě tatínek vzal v páté třídě do Německa. To jsme měli žigulika a jeli jsme po východním Německu po koncentrákách. Byli jsme v Ravensbrücku. Mně bylo deset, jedenáct roků, to je čtyřicet let zpátky a bylo to ještě pořád v hlavě mých rodičů takové čerstvé. Tatínek hledal příběh a hrob maminky, mé babičky, protože nevěděl, kde je pochovaná.
Bylo běžné mluvit o tom takto otevřeně?
V romské komunitě to nebylo až tak běžné. Ale moji rodiče celkově byli hodně osvícení. Neměli jsme mezi sebou tabu. Mně rodiče říkali věci na rovinu. Vím, že v různých romských rodinách to bylo tabu, nemluvilo se o tom. My jsme jezdili za tetičkama, které přežily koncentrák do vesnice u Brna. Viděl jsem ta vytetovaná čísla na rukou. Babička byla v Osvětimi, pak v Ravensbrücku. Nepřežila na útěku, při osvobození, pár kilometrů od hranic. Mý strejdové nepřežili Osvětim.
Takže ten příběh jsem znal, a pořád to ve mně nějakým způsobem žilo. Mluvil jsem o tom vždy jen v rámci rodiny, v rámci toho okruhu maminka, tatínek, mý rodiče, moje žena. Nikde jinde jsem to moc neventiloval. Taťka se s tím vypořádával celý život, s těmi věcmi, se kterými se nedá vypořádat. Já jsem s tím na veřejnost nešel a tatínek taky ne. Až později jsme se rozhodli, že to uděláme.
To bylo v období, kdy jsem nakreslil cyklus holokaustu. Ten cyklus se jmenuje Černobílé stíny: Memento mori. Jsou to kresby ve formě piktogramů, na kterých je zachycený proces, jak člověk jede vlakem, v prasečáku, pak postup selekce až po to konečné řešení v plynových komorách.
Po tom, co jsem toto nakreslil, jsem to ukazoval kamarádovi - jednomu známému architektovi z Liberce. On když to viděl a když jsem mu vyprávěl ten příběh, tak říkal: „Mně z toho úplně mrazí.“ A pak mi řekl, ať to zkusíme někde vystavit. Já jsem věděl, že to nejde prezentovat jen tak někde. Otevřít se v nějaké kavárně nebo galerii, to je tak specifická věc. Takže trvalo, než to uzrálo. Až později jsem se seznámil s paní Helenou Sadílkovou z Filozofické fakulty, začali jsem spolupracovat na výstavě a v Praze a měl jsem retrospektivní výstavu v Kampusu Hybernská v roce 2018, Mé černobílé stíny, mement Mori. Tam se to celé odprezentovalo. S tatínkem mezi tím dělali rozhovory do Paměti národa. To byl takový poslední záchvěv vyprávění jeho příběhu.
Souzněl tatínek tehdy s tím rozhodnutím takhle to veřejně prezentovat?
Jo určitě. Bylo pro něj důležité to sdělit.
V jednom rozhovoru jste mluvil o tom, že se vaše tvorba projevuje určitou barevností, ve které vnímáte odraz svého romského původů. Umělci se někdy potýkají s pocitem, že se publikum až příliš zaměřuje na jejich původ, a málo na umění samotné. Je tohle pro vás téma?
Já jsem byl vždycky svůj a rodiče mi nechali prostor i v tom tvoření. Když začnu takhle zase ze široka, tak já jsem si mohl doma lepit kanagonem, na stole stříhat papírky, malovat temperami, já jsem mohl dělat úplně všechno na tom stole v pokojíčku. Rodiče mi nechali volnost, což bylo neobvyklé v té době. A já jsem se vždycky choval přirozeně, nikdy jsem se nepřetvařoval. Vím, že jsem takový, jaký jsem, a buď mě lidi berou, nebo neberou. A stejně je to i s romstvím. Dále se snažím chovat férově. Jak říkal tatínek, s upřímností nejdál dojdeš. A tak je to i v umění. Když malujete, je to opravdová věc, kterou děláte ze srdce. Neskryjete před lidmi nic. Tam je to fakt všechno vidět, tam se otevřete. Dáváte své nitro ven a nedá se nic schovat. Kdo v tom umí číst, kdo to vnímá, tak vás pozná i jako člověka.
Když mluvíte o svých rodičích, tak působí jako velmi osvícení lidé.
No určitě. Je to takové netradiční, ale byly jsme jiní. Jezdili jsme tím žigulíkem třeba za příbuznýma na Slovensko, oni tam měli karavan, střelnici. Já jsem s nimi točil vatu a bylo to úplně skvělé.
Také jste součástí občanského sdružení D.R.A.K. Mohl byste mi o tom něco říct?
Určitě, to je taková kapitola v mém životě. Ta zkratka znamená Domov, Rodina, Aktivity a Komunikace. A v podstatě D.R.A.K. má slogan: Život ve vlastních rukou. Když člověku pomůžete a nějak ho posunete tak už si třeba pomůže dále sám, v rámci svých možností. Mě tato tématika oslovuje celoživotně. Sociální sféra, takovéto cítění, empatie. Když jsem začal navrhovat interiéry, tak jsem dělal chráněné bydlení pro mentálně postižené. Mě to oslovuje, sám mám nějaké vnitřní věci, se kterými bojuju, a tohle mi strašně pomáhá.
Jeden čas jsem dělal projekty, ve kterých se točily velké peníze. Ale rychle jsem si uvědomil, že nechci být businessman, abych pracoval jen kvůli penězům. Já jsem tam chtěl dát duši, už jako mladík, jsem si toto řekl, když chtěl jsem být architektem, být malířem, protože to pro mě má větší hodnotu, než jenom dělat věci, práci pro peníze.
Důležitá je ta empatie – naslouchání, teprve pak tomu člověku můžete pomoci. Když si ho vyslechnete a vidíte, jaké má problémy. A to je třeba i v tom projektování, aby to bylo například bezbariérové, přístupné, taková ta inkluze, jak se říká.
Je pravda, že to asi není to nejlukrativnější odvětví architektury...
Sociální služby pro mne nejsou business, to je opravdu úplně jinde. Ale je to strašně důležité.
Projekt Příběhy přeživších podpořila Nadace Připomínka, odpovědnost a budoucnost (EVZ).
Tento text nevyjadřuje názor Nadace EVZ. Autor nese odpovědnost za veškerá tvrzení obsažená v tomto textu.
