Projekt posílení interkulturních kompetencí si dává nelehký cíl – změnit složitou realitu, se kterou se potýkají lidé přicházející do Česka. Během dvoudenních kurzů se zástupci z řad zaměstnanců státní správy či bezpečnostních složek učí, jak s cizinci lépe a bez předsudků jednat. Aktivity usilující o snazší porozumění pomáhají úředníkům vcítit se do nelehké situace při příchodu do nové země. Lektorka kurzů Mónica Márquezv rozhovoru mluví o zákulisí kurzů i své vlastní zkušenosti při příjezdu do České republiky.
Bylo by možné nějak stručně shrnout, co si pod pojmem interkulturní kompetence můžeme představit?
Interkulturní kompetence jsou informace, zdroje nebo schopnosti, jak lépe pracovat a komunikovat s lidmi, kteří mají jiná východiska z kulturního hlediska. To může být proto, že pocházejí z jiného prostředí - tedy z jiné země. Ale může se jednat například i o Romy, kteří žijí tady, jsou také Češi, ale nicméně mají jiné podmínky a tím pádem reagují jinak, než si představujeme. Takže ty kompetence by měly pomáhat, aby člověk s tímhle dokázal lépe pracovat.
Vy jste školení vedla pro různé skupiny. Třeba pro zaměstnance státní správy nebo pro bezpečnostní složky. Odlišovaly se od sebe tyto skupiny nějakým způsobem?
Určitě. Nejde jen o to, do jakých patří úřadů nebo odborů, ale i o to, jakou mají pozici. To hodně ovlivňuje jejich zájmy. Jestli se potýkají s lidmi, kteří pocházejí z Ukrajiny primárně, tak samozřejmě jejich zájmy jsou zaměřené na tuto skupinu. Pokud se zaměřují například na Romy, tak jejich potřeby jsou jiné. Takže se to rozlišuje podle vlastních potřeb jejich práce.
Přicházejí účastnící na kurz dobrovolně, nebo to mají zadané jako povinnou účast?
Každý to má jinak. Jsou tam lidé, kteří přichází dobrovolně, i ti, kteří ne.
Máte nějaké strategie jak pracovat s lidmi, kteří nejsou tak otevření komunikaci nebo je to téma tolik nezajímá a nespolupracují?
Jo, to se stává. Dokonce jsou lidé, kteří otevřeně řeknou: „Já tady nechci být.“ Nebo: „Jsem tady jenom proto, že tady je jídlo a pití.“ A nechtějí z toho nic. Ale to je v pořádku.
Strategie je, že člověk musí respektovat jejich postoj. Nejde o to, násilně jim dát informace. To vůbec ne. Naopak přijmout, jak to mají. Respektovat to a laskavě se snažit jim něco nabídnout s tím, že pokud to nechtějí, tak to je v pořádku. A myslet to upřímně. Nejenom jako lektorský nástroj, ale upřímně být schopen přijmout, že to někdo má jinak. Můžete těm lidem předat to, co chcete. A ten druhý s tím stejně naloží podle sebe.
Stane se někdy, že se tito lidé během kurzu otevřou?
Velice často sestává, že lidé, kteří jsou na začátku úplně uzavření, jsou na konci rádi, že tam byli. A reflektují to jako příjemně strávený čas. A často se mi stává, že na závěr říkají: „Mám se nad čím se zamyslet. Mám něco k reflexi.“ Možná neúplně změnili názor, ale alespoň se nad tím zamysleli. Alespoň si řekli: „Nad tím jsem před tím nepřemýšlel, ale je to zajímavý.“ Já jen doufám, že tohle časem nezůstane jen na úrovni přemýšlení, ale že se to nějak projeví i v praxi. To my už nevíme. Ale často říkají, že nakonec jsou rádi, že tam byli. Samozřejmě, že jsou i případy, kdy ne. A to je taky v pořádku.
Zpětné vazby jsou tedy povětšinou dobré?
Určitě. Zatím jsme mluvily jen o těch nejuzavřenější účastnících. Ale ti, kteří jsou otevření, jsou vždycky nadšení. Pro mě je to obohacující, protože mezi sebou sdílejí dobré příklady z praxe. Mají nějaké zkušenosti a jsou ochotni podělit se o to, co jim funguje. Třeba mají někoho cizího původu v rodině, nebo v kamarádských kruzích. A to taky hodně ovlivňuje jejich pojetí cizinců. Dokážou si představit, co ten člověk prožívá, a zároveň vidět, že nejsou všichni cizinci stejní.
Možná i proto do kurzů přichází cizinci vyprávět své příběhy. Hodnotí toto účastnící jako obohacující?
Ano, často zaznívá, že jim to přijde přínosné. Občas se ale taky stává, že nedokážou překonat stereotypy, které mají. Říkají třeba, že lidé, kteří jsou hosté na kurzech, nejsou majorita. Když přijde někdo, kdo je hodně vzdělaný, nebo úspěšný, nebo například expat a není to třeba zrovna pracovník na stavbě z Ukrajiny. Nicméně některé konkrétní věci jim přijdou přínosné.
Ptají se například, proč Ukrajinci nezdraví. A je tam paní z Ukrajiny a vysvětluje: „Máme to tak a tak a tak.“ A pak oni řeknou: „Aha, okej, tak teďka už to chápu.“
Ale pokud je tam někdo ze země, která pro ně aktuálně není tak relevantní, například Sýrie, nebo Palestina, tak si to nedokážou úplně přivlastnit. Ale když já mluvím o svých zkušenostech z pohledu migrační cesty, tak je to taky zajímá. Při lektorování dávám dohromady příklady tak, aby to zapadlo do konkrétní teorie, kterou zrovna probíráme. Takže je to pro ně možná v něčem srozumitelnější. A zároveň tolik nevadí, že nejsem zrovna z Ukrajiny, nebo nepracuji na stavbě. Dokáží se vcítit do mé migrační cesty, protože to vyprávím od začátku do konce. Že jsem přišla jako studentka a měla jsem problémy takové a takové, a třeba jsem nepřišla včas na úřad, protože jsem něco nevěděla…
Je nenapadne, že to v jiných zemích může fungovat jinak. Že to není nezodpovědností, ale třeba proto, že mají příchozí úplně jiné pojetí času, nebo u nich úřady nejsou důvěryhodné. U nich pravidla neplatí, ale u nás ano. Než se tohle naučí, chvilku to trvá. Pro účastníky kurzů jsou tyhle informace cenné, protože je upozorňují na věci, na které si mohou dát pozor.
Zdůraznit například: „Prosím vás, tady opravdu platí, že naše schůzka je tento den. Nikdo vám to nebude připomínat, nicméně je to důležité, protože jinak přijdete o dávky.“ Třeba. Tyhle konkrétní informace, které mohou zabránit tomu, aby se ten člověk dostal do problémů, jsou cenné.
Vy se snažíte docílit toho, aby se úředníci byli schopni lépe vcítit do pozice cizince přijíždějícího do Česka. Jak toto během kurzů prakticky vypadá?
My máme různé konkrétní aktivity. Během jedné z nich si mají účastníci představit, že se stěhují někam jinam. A musí vymyslet, co všechno by potřebovali zařídit a tak dále. Oni si to často nedokážou úplně představit, a tím pádem to zůstane hodně povrchní. Nicméně i tohle pomáhá. Přemýšlí o tom, jak složitý ten proces je. Vůbec ta představa, že to není jen tak. A že se člověku často nechce. Prakticky pomáhá zamyslet se nad tím, co všechno cizinec, který s nimi sedí na přepážce, musí řešit. Že toho občas může být moc. Že někdy zapomínáme - to je lidská věc. Není to proto, že ten člověk by byl blbej nebo migrant, ale zkrátka proto, že je toho na něj moc. Tohle je jen jeden případ, ale máme i další aktivity, které vedou k tomu, že se úředník zamýšlí nad tím, že migrant je především člověk. A o to jde. Aby migranty viděli především jako lidi.
A to je pro mě největší přínos těchto kurzů. Na chviličku se zastavit a dívat se na toho druhého bez stereotypů.
Vy jste sama zažila kontakt s českými úřady, když jste se stěhovala do Česka. Jaké to pro vás tehdy bylo?
Bylo to strašné.(smích) Já jsem přijela před osmnácti lety. To ještě nemělo všechno na starosti Ministerstvo vnitra, ale zčásti také cizinecká policie. Takže ten přístup byl absolutně jiný. Přístup policistů byl mnohem tvrdší než úředníků. Takže to byl velký rozdíl. Dnes existuje mnohem víc nástrojů pro cizince. Spousta věcí je přeložených do jiných jazyků. Existují různé webové stránky, více neziskových organizací, které s cizinci pracují. Pro mě ta orientace byla mnohem těžší. Tenkrát taky nebyly sociální sítě. Spousta informací nebyla na internetu dohledatelných. A všude byly nekonečné fronty. Nebylo možné se objednat. Měla jsem strach, protože orientovat se, když člověk nerozumí tomu, co se děje, a neví, jaké jsou jeho práva, je složité. Teď už je to jinak.
Takže myslíte, že se situace zlepšila k lepšímu?
Určitě. Jde to sice pomalu, ale jde to.
Setkala jste se někdy vy sama s nedůstojným přístupem?
Ano setkala, možná ne tolikrát jako jiní lidé, ale taky se mě to týkalo. Například kdysi jsem pracovala jako interkulturní pracovnice. Pomáhala jsem s tlumočením a vysvětlovala, jak fungují úřady. Jednou jsem doprovázela paní z Kuby na úřadu práce. Stalo se, že jsme byly ve frontě, a když byla řada na nás, paní na přepážce nám řekla: „Vy ne, vy až na konci, protože jste cizinky.“ Normálně nás vyhodila z té fronty a poslala na konec. A já jsem tenkrát opravdu musela reagovat tak, že jsem zavolala její vedoucí a řekla jsem, že to není v pořádku. A musely jsme to řešit trošku i konfliktně, protože ta paní úřednice opravdu nebyla ochotná to reflektovat. I já jsem se cítila špatně, protože i mě označovala za někoho, kdo nemá práva jako ostatní. To je jen jeden příklad, ale takových je více.
V současné době působíte v projektu MigAct, který se také zaměřuje na pomoc cizincům přicházejícím do Česka. Mohla byste mi o projektu povědět něco více?
To je organizace, kterou jsem spoluzaložila s dalšími lidmi. Po letech zkušeností práce v různých neziskových organizacích pracujících s migranty jsme si uvědomili, že v České republice jsou lidé s migračním původem často vnímáni jako příjemci služeb, kteří musí splňovat určité povinnosti a respektovat pravidla. My však víme, že kromě toho jsou to také běžní obyvatelé měst, kteří mají různé zájmy, stejně jako kdokoliv jiný. Mohou je zajímat například životní prostředí, reprodukční práva, sociální umění, bezpečnost a další témata.
Situace však je taková, že informace o tom, jak se zapojit do občanské společnosti, nejsou dostupné. To může být dáno jazykovou bariérou, neznalostí kontextu, nebo nedostatkem kontaktů a orientace. A jelikož občanská participace je jednou z cest, jak se stát plnohodnotným občanem, tedy aktivním obyvatelem města, rozhodli jsme se podporovat zapojení lidí s migračním původem do české občanské společnosti a zpřístupnit jim kanály, které to umožní.
My vnímáme lidí s migračním původem především jako obyvatele. Usilujeme o jejich propojení s místními aktéry tak, aby nejen sdíleli svou kulturu, tanec či hudbu na multikulturních festivalech, ale aby měli také možnost aktivně se podílet na utváření silnější občanské společnosti a lépe uplatňovat svá práva jako obyvatelé města a být součástí rozhodovacích procesů.
Projekt „Posílení interkulturních kompetencí 2024-2026“ je spolufinancován Evropskou unií.
