V dětství a dospívání netušila, že by romská literatura vůbec existovala. Literárně aktivní začala být až kolem padesátky, kdy se chtěla podělit o své vzpomínky a zkušenosti ve svých povídkách. O několik let později, se některé z nich objevily v diptychu Všude sama krása a Samet Blues, které vyšly u nakladatelství Kher. Od roku 2019 je členkou Klubu romských spisovatelů Paramisara, jenž funguje pod hlavičkou organizace Slovo 21. Dnes je porotkyní známé literární soutěže Romano Suno a vedle toho vede dětský literární klub Notička v Ostravě. Před pár týdny debutovala svou prvotinou Povídání u povidel/O vakeriben paš o lekvaris. A protože by se psaní chtěla věnovala i nadále, sní o tom, že by jednou ráda napsala román.
Mnoho Romů přivedla ke psaní doc. Milena Hübschmannová, která se v minulosti zasadila o prvopočátky romské literatury. Jaká byla vaše cesta k literatuře?
Literárně aktivní jsem začala být těsně před padesátkou. Tvořila jsme v romském i českém jazyce. Tehdy jsem neznala žádné autorky a autory, proto bylo velmi těžké se s někým propojit nebo někoho požádat, aby mi cokoliv vysvětlil ohledně psané romštiny. O několik let později jsem, poté, co už mi děti vylétly z hnízda, začala studovat sociální činnost na střední škole v Ostravě, a právě tam jsem se poprvé setkala s romštinou. Nejen, že se na škole romský jazyk vyučoval, ale já z něj dokonce i maturovala. A právě tehdy jsem se dostala k psané a spisovné romštině. Do toho se mi dostalo do ruky jedno z čísel novin Romano hangos a já okamžitě reagovala na výzvu soutěže Romano Suno, kde bylo možné přispět v romském jazyce.
A umístila jste se?
Dokonce na prvním místě. Do Romano suna jsem první povídku E cikňi čhajori pal e Slovensko poslala v roce 2012. Byl to příběh o malé holčičce ze Slovenska, která coby šestiletá nastoupila do první třídy v Čechách. Poté jsem se snažila přispívat pravidelně a pokaždé jsem se umístila na prvních třech místech. Měla jsem radost, že si moje povídky a příběhy zveřejněné poté i ve sborníku někdo přečte, a ještě mě za psaní v romštině ocení. Letos jsem se poprvé neocitla v roli přispěvatele, ale zasedla jsem do jednoho ze tří portonovských křesel. Hodnotila jsem příspěvky dětí a dospělých z celé republiky a moc si to užila. Musím totiž uznat, že povídky byly napsané opravdu krásnou spisovnou romštinou.
A během soutěže jste se poznala s dalšími autory a autorkami?
Třeba s paní Fečovou, která působila na základní škole a její děti se zúčastňovaly soutěže. Ale poznala jsem tam i Evu Danišovou a Ivetu Kokyovou, které hodnotily jednotlivé příspěvky. Literární scénu jsem celkem sledovala, takže jsme měla povědomí i o dalších autorkách a jejich tvorbě. Ale teprve v Paramisarech jsem měla možnost seznámit se s jednotlivými autory a poznat je z blízka. Dnes si předáváme zkušenosti ohledně psaní, probíráme své vznikající nebo publikované povídky. Každý z nás má možnost se vyjádřit ze svého pohledu, jak by příběh hlavního protagonisty vyprávěl, kdyby to bylo na něj. Dokonce společně spolupracujeme na různých aktivitách jako je Den romského jazyka. Každoročně zvu členky Paramisarů na autorské čtení do Ostravy, které se těší velkému zájmu.
Na co se ve své tvorbě zaměřujete?
Momentálně mi vyšla moje prvotina Povídání u povidel/O vakeriben paš o lekvaris, kterou vydalo v prosinci nakladatelství Kher. Kniha je určená dětem od 7 do 13 let. Jde o babiččino vyprávění vnoučatům v prvním mém samostatném díle. Barvitě vyprávím o svém dětství, životě v osadě na východním Slovensku nebo jak jsem závodně hrála házenou. Ale přesto, že jsem vydala knihu pro děti, nejsem vyloženě vyhraněna na dětskou literaturu, ale chtěla ráda bych se pustila i do románu, kde bych mohla naplno popustit uzdu své fantazie. Prozatím se mé povídky z velké části dotýkají mých skutečných prožitků.
Už máte vybrané téma, hlavní postavy či samotný děj?
Nedávno jsem dopsala krimi příběh „Kdo ho našel“. Je to příběh matky, která přežije tragickou smrt svého syna, který ve sklepě spáchal sebevraždu. Ale nepíšu jen ponurá témata, napsala jsem i komediální povídku „Jak Romka urazila anglickou královnu“ nebo příběh z druhé světové války „Utíkej, Margitko“, který jsem věnovala svým rodičům, tehdy ještě dětem, jež válku zažily.
Proč je podle vás důležité vydávat romskou literatura?
Romská literatura je důležitá nejen pro mne, ale i pro další generace Romů. Psaním usilujeme o zachování kulturního dědictví, které je potřeba předávat dalším generacím. Jedině tak se budou moci naše děti něco dozvědět o romství, historii, předcích či tradicích. A hlavně se podílet na tom, aby naše psaná forma jazyka neupadla v zapomnění. Důležité je, aby se z našich knih většinová společnost něco o Romech dozvěděla a lépe je pochopila.
Jste jedinou autorkou v rodině, která je literárně aktivní?
U nás doma se podobně jako i v jiné romské rodině především vyprávělo a vzpomínalo, a my děti bedlivě poslouchaly. Musím říct, že se v naší rodině odjakživa dost pracovalo. Postavili jsme dva rodinné domy, jeden na Slovensku a druhý v Ostravě. I z toho plynou mé povídky, příběhy a vyprávění, které předávám dál čtenářům a posluchačům. A předávám je dál i svým svěřencům, kteří docházejí do literárního klubu Notička, který vedu v Ostravě.
Kolik máte členů?
Aktuálně čtyři děti ve věku 13 až 15 let. Musím na ně prozradit, že se do psaní pustily s obrovskou vervou a jsem mile překvapená nejen z jejich zájmu, ale také výsledku. Jejich povídky jsou skutečně povedené a pokud se podaří, vznikne z nich sborník. A nejen, že jsou mými svěřenci, ale zároveň i kolegy, protože i ony jsou součástí klubu Paramisara.
Klubu romských spisovatelů Paramisara, který vznikl pod projektem Gavoro (Vesnička), který se systematicky zaměřuje na podporu romské literatury a romských spisovatelů funguje od roku 2019. Co vás tehdy vedlo zapojit se do tohoto projektu?
Vedl mě k tomu především zájem poznat romskou literaturu víc zblízka a začít daleko víc publikovat své povídky. Zajímalo mě, jakým tématům se věnuje současná mladá, ale i stávající generace autorů a autorek. Být součástí Paramisaru jsem brala jako výzvu.
Co je podle vás tím hlavním přínosem Kubu romských spisovatelů Paramisara?
Pokud mohu mluvit za sebe, tak jednoznačně poznávat své kolegyně a jejich literární tvorbu do hloubky. Být u toho, když vznikají jednotlivé řádky a příběh se teprve staví, ale přínosem je se jen tak zaposlouchat do již hotového. Cením si osvojení dalších forem psaní, které je jedním z projektů organizace Slovo 21. Pro romskou literaturu a její autory je vždy skvělé, když jsou vidět a slyšet. Jedině tak můžeme majoritní společnosti a samotným Romům ukázat, že romská literatura existuje a vzkvétá.
Co vám členství dalo?
Větší jistotu a seberealizaci. Nemohu si vynachválit workshop tvůrčí psaní, který vede spisovatel a lektor René Nekuda. Pokaždé přijde s něčím novým a my se tak můžeme dál posouvat v psaní, myšlení a dotáhnout rozdělanou povídku neboli jak pan Nekuda říká, řemeslo do zdárného konce. Tajana Mančalová nás zase školí, jak vyprávět příběh, aby dával smysl, byl pro posluchače poutavý. Pomáhá nám i se zvládnutím trémy, protože se několik z nás zúčastňujeme storytellingu, který se každoročně koná během Světového romského festivalu Khamoro. A když tak nad tím přemýšlím, tak mi to dalo i mnohá přátelství, a to je možná to, čeho si cením ze všeho nejvíc.
Na další novinky tohoto projektu se podívejte níže. Starší naleznete v sekci NOVINKY
