V červencovém měsíci jsme v rámci projektu Posílení interkulturních kompetencí připravili rozhovor s jedním z našich hostů na školeních, rodačkou z přístavního města Permu paní Alisou Troninou.

Kdy a za jakých okolností jste prosím přijela do České republiky? A kde jste žila předtím?

Narodila jsem se v Permu. Můj kamarád Pavel si ze mne dělá srandu, že jsem 350 milionů let stará, protože doba na konci prvohor byla pojmenována názvem mého rodného města. (smích)

Do roku 2019 jsem si myslela, že se nikdy nedostanu mimo Rusko. Česko jsem poprvé navštívila v lednu roku 2020 a přesně za rok poté jsem přijela jako dobrovolnice programu Erasmus+. Působila jsem jako aktivizační pracovnice v domově pro seniory se zvláštním režimem SILOE v Ostravě.

Co se člověku všechno honí hlavou, když je nucen opustit rodnou zemi, rodné město, své blízké?

Na jaře roku 2020 jsem oslovila tři neziskovky, měla jsem čtyři pohovory, ale úspěšný byl jenom ten u Slezské diakonie. Ale byl covid a konzuláty zavřené. Nevím, jaké kouzlo vytvořila tehdejší koordinátorka dobrovolníků Věra Hlávková, ale kluk, který taky měl jet do Česka do jiné organizace, nedostal ani termín, kdežto mně po pár dní od otevření konzulátů v srpnu zavolali z konzulátu v Jekatěrinburgu a nabídli mi termín. Snažila jsem se nemyslet na to, co globálně dělám, a nevěřit tomu, že to vyjde. Mít naději v duši, dělat patřičné kroky, ale říkat si, že je tam vždy nějaká pravděpodobnost buď – anebo, a když to nevyjde, tak mít alternativy. To váhání trvalo čtyři měsíce do udělení víza.

Jaké těžkosti a nečekané události jste musela na začátku pobytu v České republice zažívat?

Řekla bych, že na začátku bylo všechno v pohodě, protože byla euforie. V březnu jsme ale kvůli covidu tři spolubydlící Mariia z Ukrajiny, Amélie z Francie a já strávily tři týdny v karanténě. Tou dobou jsem se zamýšlela nad svou budoucností a naštěstí FHS UK ještě neskončila příjem žádostí, tak jsem se stala uchazečkou o studium v oboru Sociální a kulturní ekologie. Přejít na jiný druh víza, když máte víza typu ostatní a málo peněz, vůbec není jednoduché. Jsem velice vděčná svým kamarádkám Lence, Lídě a Veronice a kamarádům Pavlovi a Rosťovi z Ostravy a bývalé dobrovolnici Erasmus+ Ulianě, protože bez nich všech by to nebylo možné.

Bylo naopak i něco, co vás v takové situaci i mile překvapilo? A jak na vás Češi zpočátku vlastně působili? A zdejší prostředí?

Když jsem se dostala do Prahy v lednu 2021, kdy jsem měla jet do střediska do Ostravy, tak jsem se ztratila na Hlaváku. Teď už se neztratím a díky iniciativě Hlavák ani nikdo z uprchlíků, kterým pomáhám se na nádraží zorientovat. Tehdy jsem ale narazila na studenta, který počkal se mnou, než se objeví na tabuli číslo toho správného nástupiště, a také mě i doprovodil až k vlaku. Ptala jsem se ho: „Jste Čech?” „Ano.” „A proč mluvíte anglicky?” (Měla jsem na mysli, proč dál mluví anglicky se mnou, když umím česky, ale nemůžu tak začít mluvit, protože v češtině mě nikdo neosloví.) Odpověď byla: „Protože chci mluvit s lidmi z různých částí světa a zajímá mě, odkud jsou.“

Jaké jsou největší kulturní i společenské rozdíly mezi Vaší rodnou zemí a Českou republikou?

Tady u vás vnitřně cítím, že lidský život má větší hodnotu a člověk má větší odpovědnost za svůj život. Dříve jsem tomu říkala důstojnost, ale spíše je to ta hodnota života sama o sobě. Tam u nás jsem cítila tlak, že každý má mít misi, nějaký globální cíl, a položil by svůj život, aby ho dosáhl. Tady je to normální, že člověk dobře dělá svoji práci, stará se o rodinu, má koníčky. Ale tam se tě zeptají: „A co kromě toho?“ No, a pokud není člověk chirurgyní, která zachraňuje životy, nebo spisovatelkou (spíše spisovatelem), které se ptají: „Co mám dělat ve svém životě?” a opravdu čekají na odpověď, anebo nenajdou v sobě tu normální vnitřní hodnotu, tak touží, aby k nim někdo přišel a řekl, že pro němá misi, jak se stát hrdinou a zachránit celý svět.

Přišla jste na chuť české kuchyni?

Ano, a to díky paní Marii z domova pro seniory, se kterou jsme každý den po obědě probíraly jídla uvedená v mém slovníku. Podle mě jsou Češi mlsouni, když si dávají místo obědu dezert, což dle mého názoru jsou třeba nudle s mákem nebo žemlovka. A drožďová polévka! Je to neuvěřitelné, jak jídlo s plnohodnotnou bílkovinou se dá uvařit za pár korun. Jedničkou pro mě jsou samozřejmě čokoláda Studentská pečeť, smažený sýr, smažený hermelín a tvarůžkový tatarák, který jsem ochutnala v restauraci U Boříka v Ostravě. To není žádná reklama, ten tatarák je opravdu výborný. Navíc jsem se beztak dozvěděla, že už tam je jiný kuchař a na jídelníčku už ho nemají. Škoda.

Jak dlouho trvalo, než jste se dokázala dorozumět v cizí řeči? A jak jste se češtinu učila?

Čeština je nádherná, velice podrobná, máte čtyři slova pro různé předměty, pro které my máme jedno. Čeština byla druhým cizím jazykem, který jsem studovala dva semestry na bakaláře, takže nějaké základy jsem měla, ale chci hrozně poděkovat všem zaměstnancům SILOE, že na mě vždy mluvili pomalu a opravovali mně. To, co většina cizinců má jenom na kurzech, já prožívala v reálném životě. A ještě mají Češi velice dobré abstraktní myšlení. Minimálně minutu mi trvalo, než jsem přišla na to, co znamená „za pět minut tři čtvrtě na jednu".

Změnilo se nějak vaše vnímání České republiky i tuzemské společnosti za dobu, kdy zde žijete – ať už k lepšímu, či horšímu?

Nemůžu to posoudit na škále lepší – horší. Na začátku to bylo, jako že „OMG*, Evropa, Evropani..., jak je to vůbec možné, že tady někdo počůral stěnu?!“ Teď je to „Kouknu a vyslechnu, jak vypadá debata v hospodě po tom, co si pánové dali deset piv...“ Demokracie opravdu není jednoduchý jev.

Chtěla byste zde zůstat i v dalších letech, anebo vás to spíše láká do jiné země, případně do které a proč?

Doufám, že poznám i jiné země, momentálně ale je Česko moje zázemí a jsem za to hrozně vděčná.

Co pro vás znamená slovo „domov“?

To místo, kde srdce „tluká“. V Ostravě a Praze „tluká“.

* zkratka Oh my God!

‍