Víc než 7 let života strávila v zahraničí. Po návratu do Česka ale Veronice Vlachové chyběl kontakt s lidmi nejrůznějších národností. Proto se rozhodla přihlásit do projektu Rodina Odvedle: „Vnímám to jako skvělý projekt, který poskytuje lidem z Česka možnost nejen nahlédnout do příběhů druhých, ale také rodinám z cizích zemí se setkat s českým domácím prostředím,“ dodává.
Čím Vás oslovila Rodina odvedle, proč jste se přihlásila?
Po více než sedmi letech strávených v Berlíně mi v Česku chybí národnostní rozmanitost, postrádám zde kontakt s lidmi, kteří v Česku nežijí celý život a můžou sdílet svou zkušenost z jiných zemí. V Berlíně jsme se jako rodina velmi často setkávali s lidmi z různých koutů Evropy, ale také z Afghánistánu, Sýrie, Turecka, Maroka nebo Libanonu a pro nás všechny to bylo pokaždé velmi obohacující. S mnohými z nich jsme se stali i přáteli a dodnes jsme v kontaktu. To byl důvod, proč jsem se do Rodiny Odvedle přihlásila. Vnímám to jako skvělý projekt, který poskytuje lidem z Česka možnost nejen nahlédnout do příběhů druhých, ale také rodinám a dalším osobám z cizích zemí se setkat s českým domácím prostředím.
Kdo hostil? Vy, nebo ukrajinská rodina?
Ukrajinskou rodinu jsme hostili my. Po mnohých zkušenostech s jinými národy ráda vařím jídla, ze kterých si může návštěva vybrat podle svých preferencí, vyznání nebo alergií. V tomto případě jsem připravila dvě jídla: jedno masové, to byly hovězí kuličky v ratatouille omáčce s pečenými brambory, a veganské – cizrnové curry s kokosovým mlékem a rýží. A to první mělo velký úspěch.
„Určitě jsme otevření se do tohoto nebo podobného projektu opět přihlásit. Mám taková setkání osobně velmi ráda, protože si sama pamatuju, jak bylo pro mě po příchodu do cizí země složité se učit jazyk nebo zjišťovat, jak to v té zemi vlastně chodí,“ říká účastnice Rodiny Odvedle Veronika Vlachová.
Je něco, čím vás ukrajinská rodina překvapila? Zjistila jste o Ukrajincích něco, co jste do té doby nevěděla?
My jsme neměli žádná očekávání, jednoduše jsme se těšili, že poznáme nové lidi, kteří by chtěli mít Česko za svůj domov. Ukrajinská rodina přinesla několik sladkostí pro děti, drobnosti i pro nás s manželem, nádherný adventní věnec, který nám stále dekoruje stůl v kuchyni, a krásný a chutný dort. Neřekla bych, že bych zjistila něco o Ukrajincích, co bych do té doby nevěděla. Spíš mě naše návštěva zajímala konkrétně a lidsky: jak žili, než se přesunuli do Česka, jak se zde cítí, jak vnímají Prahu, kam jezdí na výlety, když mají čas, jak se jim hledala práce a bydlení nebo co vaří nejraději. Těch témat bylo hodně a i po více než čtyřech hodinách návštěvy jsme věděli, že jsme nevyčerpali všechny.
Co si ze setkání odnášíte do budoucna?
Určitě jsme otevření se do tohoto nebo podobného projektu opět přihlásit. Mám taková setkání osobně velmi ráda, protože si sama pamatuju, jak bylo pro mě po příchodu do cizí země složité se učit jazyk nebo zjišťovat, jak to v té zemi „vlastně chodí“. A setkání s místními lidmi bylo pro mě tím nejlepším a nejpříjemnějším řešením. S naší ukrajinskou rodinou jsme stále v kontaktu a moc se těšíme, že se zase potkáme.
