Host cizinec – tak se jmenuje jedinečná část školení Posílení interkulturních kompetencí, která umožňuje zaměstnancům státní správy a bezpečnostních složek setkat se s člověkem, jenž má osobní zkušenost s integrací v Česku. Jako hostka cizinka působí i Anna Zabrodina, která do Čech emigrovala z Ruska v roce 2018. Na školeních s úředníky pravidelně sdílí své zážitky a popisuje překážky, kterým jako nově příchozí cizinka musela čelit.
Jaká je Vaše role na školení Posílení interkulturních kompetencí?
Můj úkol jako hosta cizince spočívá v tom, že sdílím svou jedinečnou zkušenost s emigrací.
Vysvětluji své obavy a fáze integrace, kterými jsem prošla. Vyprávím o tom, co se odehrává v mysli cizince na druhé straně úředního okénka.
Co se vlastně člověku honí hlavou, když je nucen opustit rodnou zemi, rodné město, své blízké?
Cítila jsem, že jsem nucena opustit život, na který jsem byla zvyklá. Bylo velmi náročné rozloučit se s rodinou a spolehnout se jen na manžela. Nevěděla jsem, co budu dělat v České republice. Předchozí zkušenosti s pobytem v Čechách jsem už měla, a spíše negativní. Bála jsem se a cítila, že vstupuji do tmy. V Rusku jsem si mohla vybírat kamarády podle zájmů nebo podle toho, kdo mi byl nejbližší. V Česku jsem věděla, že bude obrovský zázrak, pokud budu mít alespoň jednoho známého, který bude mluvit mým jazykem.
Jaké těžkosti a nečekané události jste musela na začátku pobytu v Česku řešit?
Potýkala jsem se s obrovským zmatkem v byrokratickém systému. Potřebovala jsem spoustu dokumentů a potvrzení. Na každém kroku na nás čekal nějaký problém. Chtěli jsme oficiálně uzavřít manželství na území ČR, ale k tomu bylo potřeba hodně dokladů. Doklady, které jsem přivezla z Ruska, nevyhovovaly, a musela jsem se objednat na ambasádu a znovu požádat o jiné verze dokumentů a potvrzení. Poté jsem čekala na vízum za účelem sloučení rodiny. Musela jsem o vízum požádat ve své zemi, zatímco můj manžel pracoval v Česku. Kvůli tomu jsme půl roku žili v různých státech. Když jsem nakonec dostala vízum, zjistila jsem, že nemám volný přístup na pracovní trh. Bylo to náročné období. Nevěděla jsem o integračním centru ani o žádné jiné organizaci, která by mi mohla pomoci.
Jak na vás Češi zpočátku vlastně působili? A zdejší prostředí?
Na začátku jsem Čechy nechápala. Často mi připadali agresivní. Prostě na úrovni pocitů. Měla jsem dojem, že mě v této zemi nikdo nechce vidět. Ale to byly subjektivní pocity na intuitivní úrovni.
V čem vidíte přínos školení Posílení interkulturních kompetencí?
Je velmi důležité, aby úředníci znali svou cílovou skupinu a její obavy. Vždy říkám, že na druhé straně je člověk se svými strachy a příběhem. Možná právě prochází těžkým obdobím a jakékoli vlídné slovo od úředníka může jeho život změnit. Někdy stačí udělat málo pro dosažení něčeho velkého.
Je snadné všechny cizince spojit do jedné skupiny a přilepit jim nálepku s obecnými charakteristikami. Je ale důležité tu skupinu někdy rozdělit na jednotlivce, abychom si uvědomili, že každý z nich je jedinečný člověk se svým vlastním příběhem.
Projekt „Posílení interkulturních kompetencí 2024-2026“ je spolufinancován Evropskou unií.
